Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Stratovarius - Nemesis

StratovariusNemesis

Michal Z13.7.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Stratovarius po další prodělané personální obnově hrdě třímají powermetalovou zástavu. Album nemá slabšího místa a písně stojí na silných nosných motivech. Po stránce skladatelské se děje méně a koncept předchozího alba Elysium nedostává pokračovatele, spíše se navazuje na méně výrazné Polaris, na které se navěšují moderní zvuk, postupy a elektronické prvky. Vzniklo dílo, které ctí mantinely vlastního hřiště a nedovoluje propadnout do úvah o zbytečnosti. Pokud jste zažili zklamání s letošními Helloween či Avantasií, u Stratovarius svítá na reparát.

Tělo Stratovarius je ve smyslu personálních ran zjizvené jako kůže přesluhujícího kytovce. Zdraví Jörga Michaela se neslučovalo s dalším 100% vytížením u rozjetých Finů a na bubenickém postu kapela výrazně omladila nováčkem Rolfem Pilvem. Recenzované "Nemesis" je po "Elysium" druhým albem, které lze nazvat Kupiainenenovým, neb znovu autorsky drtivě dominuje před letitými členy souboru. Nejpozději na "Elysium" bylo citelné, že Stratovarius úspěšně uhájí přední pozice ve svém power metalovém pelotonu. Kterým směrem v kvalitě se pohybují na "Nemesis"?

 

Zvuk je aktuálně ještě více posunut k modernímu agresivnímu lisařskému řemeslu a sound alba předchozího je ještě více zhanoben současnou všivárnou. Na předešlém albu se experimentovalo v rámci stylu, především kompoziční bohatostí a rozmáchlostí, nyní se spíše sází na kombinaci klasických Stratovarius a moderních prvků zvenčí, ke slyšení jsou dokonce i fragmenty dubstepu! Celkově Johansson své zvukové knihovny vyvětral jako nikdy předtím. Výrazný rozdíl je v modernějším nazvučení a hře bicích. V globále se hudebníci vrátili ke konceptu alba "Polaris", na který pro osvěžení montují zmíněný elektronický arzenál zaobalený do dnešní zvukové obálky, která mne odrazuje dát groše na pult. "Nemesis" i přes moderní lifting nezamaskuje, že se hudebníci rozhodli vsadit na jistotu a nic moc neriskovat v kompoziční stránce, konají lišácky, aby je nebylo možné označit jako stagnující.


Stratovarius - "Halcyon Days"

 

 

Smutno mi je po složitějších nebo monumentálních kompozicích alba minulého. Přesto se posun a odlišení se od předchozího alba děje a musím uznat, že mi je milejší než posun od Polaris k Elysium. Trochu zamotaná úvaha a hodně subjektivní. Líbí se mi odklon od klasických Stratovarius a zatracení truhlice neoklasicistních prvků, které chtě nechtě byly dávno přežvýkány. Album začíná hbitě. Docela mě baví, byť se jedná o tak typické hitové kompozice, jak jen to je pro Stratovarius možné. Jakmile se posluchač nasytí hutným soundem, začne hledat i něco víc. Pohled na to prázdno je pro klasický power metal typický. Zároveň však musím podtrhnout fakt, že album nemá špatnou píseň a je dostatečně náladově diferenciální. Stratovarius se líbivě vyhýbají pasti, ve které uvízli Helloween a neschovávají se zcela za technickou stránku věci a nabízejí skutečně silné kompozice, při jejichž vstřebávání vám prioritně nekazí chuť dojem slyšeného.

 

Ozvláštňující herní prvky jsou užívány značně bázlivě a jsou převálcovány dominující klasikou. V tomto případě se jí však netřeba štítit. Pro konečný výsledek je jen škoda, že se klasika více nefúzuje s nabrnknutým dubstepem a modulátorem vokálu. Jistě by to bylo příliš na klasického příznivce Stratovarius a na tento led se Finové nechtějí pouštět. Na jednu stranu chápu, proč se drží na vlastním kluzišti, na druhou stranu cítím, že vlastní zkušenosti a skladatelský cit pro to, aby těchto osvěžujících prvků v budoucnu využívali odvážněji. Bez zastírání dochází i k brakování almar z minulého století, vlastních či dobových souputníků. Místy mám dojem, že pozorně sledují počínání páně Sammeta a bez okolků mu ukazují, kudy vede cesta z jeho sestupného trendu. Někdo se obrací k moderním věcem čelem, jiný se myslí zabředává do dávné hudební doby.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky