Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Svadilfare - Makt Til Uskyld

SvadilfareMakt Til Uskyld

Garmfrost12.12.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps), promo od labelu
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Srdeční záležitost hlavně pro tvůrce, ale ani posluchač nepřijde zkrátka, je-li napojen na společnou vlnu. Vlnu pohanského black metalu.

Z nového alba SVADILFARE poznáte na sto honů, že má tvůrce svoji hudbu opravdu rád a uvěříte mu každou notu, každou hlásku. Tenhle norský one man projekt má na svědomí multiinstrumentalista Jøran Aasheim, vystupující jako Ildsint. Texty jsou v rodném jazyce a jak už název kapely napovídá, čerpá se ze severského folklóru a starých tradic. Jedná se už o druhé album, přicházející po dva roky starém „Den Som Herjer“. Tedy tvůrce nelení, aniž by trpěl uspěchaností.

 

Oslnil mě úvod desky v podobě „Flertall i Blinde“. Dokonale vás navnadí, abyste si v klidu sedli a naslouchali čistým vokálům v klidné náladě. Ani bych nečekal, v jakou špínu se vzápětí song změní. Black metal se zahuhlaným zvukem a nenávistným skřehotem, ale pořád spíše snovými melodiemi, umí ve vás nabudit touhu vracet se k desce. Na první setkání s ní vzpomínám jako na ztracený čas, ale následně jsem ji přišel na chuť, byť se nejedná o kdovíco. Jsou to právě ty zachumlané melodie, které mě vrtaly hlavou a nedaly pokoje. Ildsint není žádný virtuóz a ani nedává najevo nějakou pýchu. Ve vší skromnosti vám naservíruje porci svých představ a atmosférických tónů. V hlavní roli vystupuje děsivá aura primitivního black metalu v lo-fi hávu, ve vedlejší pak ony nálady a melodie, což z celku spoluutváří zajímavé momenty. Někdy jakoby z ledových tenat vystoupí zvláštně pozitivní myšlenky, otázkou ale pak je, v jakém smyslu pozitivní? Z jakého pohledu? Zda stran dobra lidstva nebo pozitivní vývoj osudu ve prospěch temných sil...

 

Fem Feite Faar“ jako druhá v pořadí víceméně umocňuje otvírák a rozpracovává kruté myšlenky, „Fossefall“ se nese spíše ve smutném odění. Asi nemá cenu rozepisovat skladbu po skladbě, protože fungují hlavně pohromadě a díky špinavému kabátku stejně nezapůsobí na první dojem. Musíte (můžete) nechat (jak jinak) zhasnout umělé osvětlení, vyjít ven dýchat vlezlou mlhu a pustit si SVADILFARE. Pak začne působit „Makt til uskyld“ naprosto odlišně. Už neposloucháte primitivní muziku, které je tucty a lepších, náhle totiž cítíte, že je vše vlastně v pořádku a uhlazenost by na autenticitě velice ubrala.

 

V žádném případě nečekejte žánrové posuny a milníky. Jen poctivou pohanskou duši, co si nepomáhá lidovými nástroji, ale naopak uctívá black metal syrového ražení s minimem výrazových prostředků a kytarou v čele. Já to Ildsintovi věřím a album si užívám.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky