Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mám rád švédský black metal! Líbí se mi staré legendy i počiny mladší krve, která se ctí pokračuje v černé tradici. Svartsyn patří někam mezi. Kořeny Svartsyn sahají do první půle devadesátek, kdy Ornias s Tormentorem válčili pod názvem Chalice. Možná si někdo vzpomene na obskurní split s Illska z třiadevadesátého. Já si jen matně pamatuju poslech kdesi na pařbě, kdy jsem se ušklíbal nad špinavým bordelem obou seskupení. Tolik k legendám. Po smrti bubeníka se Ornias obklopil novými lidmi, přejmenoval kapelu na Svartsyn a zbytek příběhu už známe. Černé řemeslo dostalo náhle vyspělejší a možná i krutější nádech. O Svartsyn můžeme v podstatě v klidu říct, že se jedná o Orniasův sólový projekt. Lidé kolem něj se v roli hostů střídají jako na pásu. Poslední dvě desky nabubnoval šikovný Belgičan Hammerman (Fractured Insanity), který dodal mnohé pamatující legendě divočejší náboj.

O jakémkoliv ústupu z black metalového ranku nemůže být řeč. Jedná se o pravověrný přístup v celé mrtvolné kráse. Deska se nese v duchu Black Testament, která novince předcházela, stejně tak zde nalezneme i příměs starých zlých časů. Tedy pochmurný nářez plný misantropie a temných melodií. Zajímavostí může být, že se In Death natáčelo ve stejném studiu (Clintworks Studio), kde své desky tvořili natolik odlišné pojmy jako Amon Amarth nebo 3 Inches of Blood. Očekával bych pak produkci moderní, hlasitou a ne příjemně našpiněnou, jako je tomu v případě In Death. Nechme už tlachů a přejděme k desce samotné.

Sedmero záseků se nese povětšinou v rychlém, místy až vyhlazovacím, tempu. Skladby jsou proloženy rytmickými houpanci či atmosférickými vstupy s jímavými sóly (těch ale moc není), což díky výborným Hammermanových škopkům působí příjemně pestře a ne přeplácaně. Postata je, jak jsem už napsal, nekompromisního rázu a potěší příznivce starých pořádků.

Album má své vrcholy i výplně bez většího zápalu. Možná bych mohl napsat něco o nevyužitém potenciálu a shrnout pocity z In Death jako lehký nadprůměr. Ale potenciál byl využit po okraj. Bohužel. Nikdy jsem nebyl příznivcem Orniasova hlasu. Nelíbí se mi jeho zabarvení. Letos mám dokonce pocit i jakési unavenosti či dýchavičnosti. Jestli je to tak možné říct vzhledem k zběsilé nátuře desky. Řemeslu jako takovému není mnoho co vytknout. Za deskou je cítit obrovský kus dobré práce, ale postrádám kus ďábla, který by mě donutil zastavit se, nebo naopak rozběhnout pryč z reality. Na druhou stranu, Svartsyn může potěšit ty, co končí s blackem v půli devadesátek a vše co přišlo poté, odmítají. Jste-li tací, nenechte si In Death ujít. Svartsyn neobjevují nová území, nepřináší obrodu, lehce se opakují, ale jejich stylu je možno věřit. Ornias pro svou hudbu dýchá s neuhasitelným zápalem, a to rozhodně není málo!