Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Družina kolem střapatého, rozevlátého generátoru pozemské sluneční energie Kärtsyho Hatakky již nějaký ten pátek spokojeně stagnuje. Nač chodit dlouze s jemnou opatrností, citlivou galantností a respektem hodným úklonu jedné z nejodvážnějších, nejinovativnějších kapel let minulých a bohužel nenávratně ztracených ve vzdálenosti zaručující komfortní pocit neupatlatelnosti od stydnoucí hrudkovité kaše bez chuti a zápachu?

Jakkoliv mohu jen stěží vyložit na stůl neochvějné argumenty schopné ve zlomku pikosekundy ladně, bez mrknutí oka rozklížit fakt, že Waltari s každým dalším albem drží zuby nehty obstojný standard, ač podoby titěrného a s neúprosně ubíhajícím časem stále seschlejšího, křehčího stébla kdysi mocně čnícího do oblak jako majestátný král finských hvozdů, realita hovoří jasně srozumitelnou řečí.

Tam, kde dříve vládla bezstarostná radost z hraní (si), vzdušné nápady zhmotnělé v paletě nepřeberného množství barev, o jejichž existenci si Pablo Picasso mohl nechat jen zdát a proplouvání mezi údajně neslučitelnými světy nejen novodobé hudební historie působilo jako nejpřirozenější akt fungování celého universa, dnes stojí pouze urputná, křečovitá snaha vyrovnat se stínu vlastní dávné velikosti.

Problém „You Are Waltari“ netkví v nedostatku pestrosti, neschopnosti zaujmout chytlavým refrénem nebo snad mizernými hráčskými výkony. Ačkoliv snahu o reminiscence na bláznivé, přesto kompaktní a poutavé Big Bang, oddechovku Pala Leipää, epičtější metalické kusy charakteristické pro období Torcha! i koketování s pochodovými covery Die Krupps kvituji s povděkem, vše už tu jednou bylo a žádná z verzí roku 2015 bohužel nedosahuje ani vzdáleně kvalit předloh vytažených z útrob bohatého archivu vstříc bodavému světlu jak bezbranné, vyděšené králíčky vytržené z pohodlí jejich sametového klobouku.

Jestliže charakteristickým znakem předchozí Below Zero lze označit jistou šablonovitost, na aktuální fošně přidejte ještě nepokryté vykrádání sebe sama. Výsledek sice nepůsobí dojmem tragikomické karikatury a nově příchozím zvědavcům, kteří nestihli pouť v minulých letech, zajisté čerstvě natřené labutě a obstarožní řetízák s vyměněnými sedačkami postačí k dobré zábavě, pravidelní návštěvníci však při pohledu na recyklované atrakce dojdou uspokojení jen stěží.

Neříká se mi to lehce, ale kruh definitivně našel svůj začátek i konec. Stydět se není proč, ovšem důvody k jásotu a propuknutí v bezbřehé veselí nenacházím. Od Waltari očekávám víc než jen vlastní revival a bezmyšlenkovité omílání dávno vyřčeného.