Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zatokrev jsem vždycky sledoval spíš z povzdálí, ačkoliv žánrové vyznění je mi hodně blízké a k podobně laděnému typu muziky mě to táhne. Nikdy jsem ale nenabyl dojmu, že by tahle švýcarská čtveřice tvořila něco extra a jejich účast v pomyslné druhé třetí evropské lize mi přišla tak akorát. Stejně tak nebylo nikdy těžké uhodnout, odkud vanou inspirační větry a - zcela upřímně - právě tím směrem se vydávám častěji a raději. Na druhou stranu předchozí album nebylo špatné a album současné je už druhým vydaným na Candlelight Records. A to je pozice, která se počítá.

„Silk Spiders Underwater...“ je čtvrtá deska Zatokrev a jde opět o víc jak hodinu dlouhou představu o těžkotonážním metalu, který je ale výrazněji než kdy dřív posouván z pozice hluboké totality k experimentům a atmosférickému projevu. Klidně srovnejte třeba s „Bury the Ashes“, ta změna je citelná. Na tom by samozřejmě nebylo vůbec nic špatného (právě naopak, v menší míře se tak dělo už na předchozím albu), nebýt toho, že schází ta hlavní a pro mě podstatná věc - přesvědčivost.

Zatokrev si jsou jistí v botách hlavně tam, kde navazují na věci minulé a kde hrnou svůj podladěný sludge metal zastřešovaný místy až freneticky vypjatým Frederykovým vokálem. Mířím hlavně k „Bleeding Island“, první polovině „The Phantom“, „Swallow The Teeth“ a svým způsobem i k „Discoloration“. Dokud je totiž celková přímočarost nahlodávána jen občasnými kytarovými vyhrávkami (a nutno podotknout, že skvělými - třeba v „Bleeding Island“), je všechno tak, jak má být. Problém nastává, když kapela zpomalí, zvolní a všechno sází na jedinou kartu atmosféry a nástrojové / aranžérské skromnosti. Právě v těchhle momentech (a vlastně i celých skladbách - „Runaway Soul“, „Brick in the Sky“) působí nejistě a nápaduprostě. Atmosféra zůstává pouze někde na papíře a srovnání se zaběhlými jmény je o to bolestivější (v mnoha pasážích jakoby se Zatokrev blížili A Storm of Light). Je to vlastně ten hlavní důvod, proč se i přes nemalou snahu a sympatie k souboru do desky dostávám složitě a pomalu.

Věc samozřejmě není pouze černobílá a s trochou snahy lze i v pomalejších skladbách nalézt místa (třeba v „Loom“), která dokáží zaujmout. Jenže vytyčená délka „Loom“ přes osm minut je dost, její naplnění diskutabilní a následná „Brick In The Sky“ všechno opět posílá k čertu. A i když úplné finále skladby podbarvené violoncellem situaci lehce zachraňuje a představuje opět jedno z příjemných překvapení alba (podobně jako zapojení ženského vokálu), na aplaus ve stoje to nestačí. Jednoduše řečeno - těmihle skladbami Zatokrev uspávají a představa soustředěného poslechu je v podstatě nereálná. Proč? Jednoduše proto, že se neděje nic hudebně zajímavého.

Druhým důvodem těžkého překusování nahrávky je sejmutí a následné úpravy bicích, přesněji bubnů, jejichž pleskavý zvuk se mi nelíbí. Asi dokážu odhadnout snahu o tribální projev ala Neurosis, ale ruku na srdce - ten rozdíl je značný, i když jeho důležitost se samozřejmě může lišit od posluchače k posluchači.

Celkově mám z nové desky Zatokrev dost rozporuplné pocity, což jste asi z předchozích řádků pochopili. Místa silnější střídají ta, u kterých usínám a zatím to vypadá tak, že „Silk Spiders Underwater...“ se bude vzhledem ke konkurenci do přehrávače prosazovat jen hodně složitě.