Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Symphony X - Underworld

Symphony XUnderworld

Sarapis24.10.2015
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips / PC + sluchadla AKG K44/ Koss Porta Pro
VERDIKT: Symphony X se nemění, pouze vybrušují.

Interval vydávání nových alb se v diskografii Symphony X sice v posledních letech trochu prodloužil, ale to je asi to jediné, z čeho si může fanoušek této americké kapely dělat těžkou hlavu. Ačkoliv se teď musí na šťavnatý steak progresivního metalu čekat déle, důležité je, že se po něm člověk cítí sytý a řádně namlsaný.

 

Receptura nestárnoucích Newyorčanů je stejně jako na posledních třech deskách odkloněna od členitých opusů, kterými nás Symphony X obdarovávali v dávnějších dobách. Někomu to může přijít líto, ale já osobně jsem za “písničkovější” formu jejich hudby vlastně docela rád. I delší skladba má poměrně jasnou strukturu, jen tu a tam se natáhne Romeova sólová vášeň nebo se odskočí na pár chvil do snových rajských zahrad. Výhoda je jasná - do hlavy se album nastěhuje po pár posleších a vůbec to nebolí. Když si k tomu přičtu, že se mi deska od prázdnin nijak nezprotivila, vypadá to, že košíček s nevýhodami zůstane prázdný.

 

Letošní chod je podáván v potemnělém podzemí, nicméně o hřejivé melodie ani podmanivé vokální linky frontmana Russella Allena rozhodně není nouze. A to navzdory tomu, že v některých skladbách jsou Symphony X tvrdí a nekompromisní, že by je ani Cháron nepustil na palubu bez průchodu přes kontrolní rám. Když Russell zařve v titulní “Underworld”, nezbývá než mu to opravdu věřit. Epicentrum agrese se nachází v “Kiss of Fire”, kde to vře v mnohem intenzivnější palbě, než jak jsme u Symphony X běžně zvyklí. Na pilu se ale tlačí citlivě a to je dobře, protože všichni už za ta léta víme, kdy jsou Symphony X v kramflecích nejsilnější.

 

 

Že bych ale měl před sebou na stole album roku bez poskvrnky, to tvrdit nemohu. Ne vždy funguje všechno jako na drátkách, občas se něco trošku zadrhne, uvolní nebo naštípne. Refrén “Underworld” je šponovaný stylem, jakoby Russell nevěděl, jestli nahoru nebo dolů a nakonec se dostal do slepé uličky. Pár skladeb pak chtě nechtě upadá do stínu výraznějších momentů a zachytává se spíše solidního průměru tvorby Symphony X. V praxi to znamená respekt a podupávání, nikoli však ohromení. Takové je například tradiční intro “Overture” nebo na poměry Symphony X triviální “In My Darkest Hour”.


Nejzářivější chvíle se odehrávají jindy, třeba v rozjezdové “Nevermore”, jejíž hitové ambice jsou patrné hned na první pohled. Baladu “Without You” jsem ještě nezmiňoval, ale nejlepší skladba této sezóny ve své váhové kategorii si o pozornost jistě řekne sama. Jednak mě na ní udivuje Russellův výkon, který vyzdvihuje jeho suverénní příslušnost k pěvecké extratřídě, druhak mi zůstává rozum stát, jak bravurně zde dokážou Symphony X pracovat s prvky, které by jinde páchly pašeráckou kolínskou. Udělat z klasických postupů a letitých pravidel nový krásný song, to není žádná sranda, přátelé. Ve “Without You” se to povedlo na 100% procent a já smekám.

 

Dlouhá stopáž “To Hell and Back” skrývá onu průhlednou strukturu, kterou jsem již zmiňoval a mimo to také další z vrcholů tohoto alba. Opět se dostává na povrch hard rocková vzdušnost nezřídka evokující elementy AOR. S nimi se lze na albu setkat mnohokrát - počínaje další baladickou skladbou "Swansong" a konče např. "Run with the Devil". Kontrast prvků extrémního metalu v “Kiss of Fire” a místy prostupujících thrash metalových riffovaček s uvolněností a uhlazeností mnoha jiných pasáží je okouzlující především v tom smyslu, že to drží pohromadě jako dobře vytuněná škodovka. Ale to není u Symphony X žádná novinka. Stejně jako že jejich nové album je vždy událostí, o které se v progmetalovém podsvětí prohodí nemálo slov. A nemusí zůstat jen u nich - v březnu příštího roku se budeme moct přesvědčit, jak nové skladby fungují naživo!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky