Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Symphony X - Underworld

Symphony XUnderworld

Sarapis24.10.2015
Zdroj: mp3
Posloucháno na: mp3 player Philips / PC + sluchadla AKG K44/ Koss Porta Pro
VERDIKT: Symphony X se nemění, pouze vybrušují.

Interval vydávání nových alb se v diskografii Symphony X sice v posledních letech trochu prodloužil, ale to je asi to jediné, z čeho si může fanoušek této americké kapely dělat těžkou hlavu. Ačkoliv se teď musí na šťavnatý steak progresivního metalu čekat déle, důležité je, že se po něm člověk cítí sytý a řádně namlsaný.

 

Receptura nestárnoucích Newyorčanů je stejně jako na posledních třech deskách odkloněna od členitých opusů, kterými nás Symphony X obdarovávali v dávnějších dobách. Někomu to může přijít líto, ale já osobně jsem za “písničkovější” formu jejich hudby vlastně docela rád. I delší skladba má poměrně jasnou strukturu, jen tu a tam se natáhne Romeova sólová vášeň nebo se odskočí na pár chvil do snových rajských zahrad. Výhoda je jasná - do hlavy se album nastěhuje po pár posleších a vůbec to nebolí. Když si k tomu přičtu, že se mi deska od prázdnin nijak nezprotivila, vypadá to, že košíček s nevýhodami zůstane prázdný.

 

Letošní chod je podáván v potemnělém podzemí, nicméně o hřejivé melodie ani podmanivé vokální linky frontmana Russella Allena rozhodně není nouze. A to navzdory tomu, že v některých skladbách jsou Symphony X tvrdí a nekompromisní, že by je ani Cháron nepustil na palubu bez průchodu přes kontrolní rám. Když Russell zařve v titulní “Underworld”, nezbývá než mu to opravdu věřit. Epicentrum agrese se nachází v “Kiss of Fire”, kde to vře v mnohem intenzivnější palbě, než jak jsme u Symphony X běžně zvyklí. Na pilu se ale tlačí citlivě a to je dobře, protože všichni už za ta léta víme, kdy jsou Symphony X v kramflecích nejsilnější.

 

 

Že bych ale měl před sebou na stole album roku bez poskvrnky, to tvrdit nemohu. Ne vždy funguje všechno jako na drátkách, občas se něco trošku zadrhne, uvolní nebo naštípne. Refrén “Underworld” je šponovaný stylem, jakoby Russell nevěděl, jestli nahoru nebo dolů a nakonec se dostal do slepé uličky. Pár skladeb pak chtě nechtě upadá do stínu výraznějších momentů a zachytává se spíše solidního průměru tvorby Symphony X. V praxi to znamená respekt a podupávání, nikoli však ohromení. Takové je například tradiční intro “Overture” nebo na poměry Symphony X triviální “In My Darkest Hour”.


Nejzářivější chvíle se odehrávají jindy, třeba v rozjezdové “Nevermore”, jejíž hitové ambice jsou patrné hned na první pohled. Baladu “Without You” jsem ještě nezmiňoval, ale nejlepší skladba této sezóny ve své váhové kategorii si o pozornost jistě řekne sama. Jednak mě na ní udivuje Russellův výkon, který vyzdvihuje jeho suverénní příslušnost k pěvecké extratřídě, druhak mi zůstává rozum stát, jak bravurně zde dokážou Symphony X pracovat s prvky, které by jinde páchly pašeráckou kolínskou. Udělat z klasických postupů a letitých pravidel nový krásný song, to není žádná sranda, přátelé. Ve “Without You” se to povedlo na 100% procent a já smekám.

 

Dlouhá stopáž “To Hell and Back” skrývá onu průhlednou strukturu, kterou jsem již zmiňoval a mimo to také další z vrcholů tohoto alba. Opět se dostává na povrch hard rocková vzdušnost nezřídka evokující elementy AOR. S nimi se lze na albu setkat mnohokrát - počínaje další baladickou skladbou "Swansong" a konče např. "Run with the Devil". Kontrast prvků extrémního metalu v “Kiss of Fire” a místy prostupujících thrash metalových riffovaček s uvolněností a uhlazeností mnoha jiných pasáží je okouzlující především v tom smyslu, že to drží pohromadě jako dobře vytuněná škodovka. Ale to není u Symphony X žádná novinka. Stejně jako že jejich nové album je vždy událostí, o které se v progmetalovém podsvětí prohodí nemálo slov. A nemusí zůstat jen u nich - v březnu příštího roku se budeme moct přesvědčit, jak nové skladby fungují naživo!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky