Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Syridas - When Death Calls

SyridasWhen Death Calls

Jirka D.11.6.2024
Zdroj: CD v jewel case // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Unifikovaná metalová nahrávka s přestřelenou délkou, s níž si jako posluchač mnoho zábavy neužívám.

Kapela Syridas za mě nemá vkus nebo štěstí na povedenou grafiku obálek, a i když ta aktuální je o fous snesitelnější než ta, kterou v roce 2021 použili na své debutní desce Awaken, pořád to není ono. Je v ní velký kus naivity, jistá triviálnost, porce klasických žánrových klišé a řekl bych i nedostatek nápaditosti, která se projevuje třeba tím, že stejný titulní motiv je v různých výřezech a zvětšeních použitý napříč celým cédéčkem. A nejhorší na tom celé je, že o jejich hudbě se dá napsat prakticky totéž.

 

Syridas je kapela hrající (asi) melodický death metal, jehož historické ukotvení jsem se snažil přiblížit v recenzi jejich debutu, takže se s důvěrou obraťte TAM. Od jeho vydání uběhly víc než tři roky a na tvorbě kapely a jejím posunu to příliš znát není - její styl je velmi podobný, na první dojem prakticky stejný a lehce odlišné odstíny se začnou objevovat až při detailnějším poslechu. Třeba v tom, že vyvanul sirnatý odér black metalu, ale stejně tak i groove klasického trhashe znatelný hodně ve skladbě Internal Madness. Nová deska When Death Calls je z tohoto pohledu ucelenější, sevřenější, ale taky méně zábavná, protože v jejím běhu posluchač jen ojediněle a spíš nedopatřením zakopne o nápaditý moment, který ho vytrhne z jakési poslechové letargie.

 

Syridas band

 

Proč letargie? Protože neúnosných osmapadesát minut a neúnosných čtrnáct skladeb šitých stejnou jehlou, které se od sebe liší jen v podružnostech. Posluchač je téměř hodinu vystaven unifikovanému metalovému kolovrátku, ze kterého nic skutečně zajímavého nevyčnívá. Kytarové melodie, jsou-li vůbec nějaké, netáhnou a ztrácí se v okolním ruchu, vokál nedisponuje dostatečným charismatem, rytmická sekce jede v režimu standard a nahrávku nijak zvlášť nenakopává, byť minimálně u bicích bych řekl, že je to lepší než minule. Výsledkem je potom únava a vyčerpání, protože jako posluchač se skutečně nemám čeho chytnout a téměř hodinová délka je z tohoto pohledu přes čáru. Jisté závany nadějí přichází jen velmi sporadicky a když za všechny jmenuju dvojici skladeb Risen from the Dead a Corporations of Death, moc dalších už mi nezbude.

 

Celkovému pocitu únavy přispívá i velmi neprůbojný zvuk, který je pro mě pořád tak trochu hádankou, jestli jej takový někdo skutečně chtěl, nebo jestli na lepší už prostě nebylo. Především kytary mi přijdou naprosto impotentní, což možná může odrážet to, že nic skutečně zajímavého nehrají a pak je logické je v celku spíš utopit. V mixu je vůbec někdy složité je rozeznat a dopočítat se, kolik jich vlastně je ... což mě vrací k bookletu a tam uvedeným šesti členům, přičemž na dohledaných fotkách je jich pět. Mám v tom zmatek, někde jsem zachytil informaci o dvou baskytaristech, a hlavně mám neodbytný pocit, že v tolika lidech se dá zahrát muzika mnohem strukturovanější a že třeba využití dvou kytar by mělo být v tomto žánru mnohem víc slyšet. Neděje se. Neděje se toho hodně, co by pro mě představovalo ambiciózní metalovou desku, a nejen opakování už tisíckrát vyřčených schémat. Nicméně jsem dohledal poměrně pochvalné recenze jinde, takže chyba bude asi u mě.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky