Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jakmile jsem kdysi zjistil, že kolega Victimer přidal ještě v dobách Innocence do databáze projekt Tartaros, zamrazilo mě lehce za krkem a duši mi naplnila tma. Tak silné pocity ve mně album The Red Jewel ještě i po letech vyvolává, i když jsem o zaprášené CD už drahnou dobu okem ani nezavadil.

O co vlastně jde? Tartaros je dítkem Charmanda Grimlocha, kdysi koncertního klávesisty slovutných Emperor. Až ve své vlastní skupině se ovšem mohl naplno realizovat a řádně toho využil. Všechno si nahrál v klidu sám, od vokálů přes kytary až po klávesy. Jenom se škopkama mu vždycky přišel někdo vypomoct. Sám si desku taky produkoval a je třeba říct, že se asi vyzná, protože odvedl dobrou práci. Takříkajíc z tovaryše mistrem.

Na desce se, roztroušeno mezi kamennými pomníky, nachází osmero obelisků spadajících do škatulky symfonického black metalu. Ptačí trus je již silně poznamenal, tlející listí zčásti kryje jména umrlých, ale přesto není těžké porozumět. Hodně zprofanovaná škatulka symfoblacku by vás rozhodně neměla odradit, ba naopak. Krom nezbytného zla v podobě zbytečných a nic neříkajících alb, bylo v tomto stylu natočeno i několik slušných věcí. Toto je jedna z nich. Celou kolekci otvírá strašidelné intro, směs klávesových vln, šepotu a tlumených deklamací. Proslov vrchního opata kláštera z pekel dodává věci na vážnosti, což ani není třeba, smích mi odumřel hned v zárodku ještě někde pod bránicí.

Od druhého kusu už to peláší svižným kvapíkem dolů do katakomb. Snad nejdominantnějším prvkem na desce jsou rozpálené špóny sypající se z brusek nelítostných kytar, kdy zkušené ucho posluchačovo je s to rozpoznat inspiraci v Emperor. Některé pasáže by se vskutku mohly ocitnout na albu Anthems To The Welkin And Dusk norského císaře. V tomto případě to ovšem nelze brát jako úmyslnou kopírku, ale jako přirozený vliv bývalých chlebodárců. Druhým a snad stejně silným pilířem alba jsou klávesy. Ty hudbu nejen stylově doplňují, ale rozvíjí ji dál až někam na hranici atmosférických orgií, těžko to nějak pojmenovat. Je to něco zcela nevšedního, v black metalu ne často slyšeného. Hudba je velice syrová, tak nějak „železná“, zebe mě z ní. Při procházce touto manéží zatracení tak není od věci si v pokoji přitopit či nasadit na nohy alespoň teplé fusakle.

V ranku nám milé hudby hodnotná deska, ale má jednu vadu. Oposlouchá se. Alespoň moje okouzlení mělo vcelku jepičí život a to i přes nespornou  kvalitu dílka. Asi tak kolem čtvrtého songu dojde k nasycení a zbytek kolekce je mi šumafuk. Chtělo by to víc nápadů a podnětů. Takto se z původně zajímavé desky stává otravný společník.