Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Grave Pleasures z Finska nejsou v naší zemi úplně neznámou kapelou, ale možná všem víc napoví jméno jejich předchozí kapely Beastmilk. Ta už byla pojmem na temně rockové scéně a loni určitě byl někdo u toho, když vystoupili v Praze na Sedmičce. V kapele nicméně došlo k jistým neshodám a na scéně se roku 2010 objevují Grave Pleasures. Novým jménem v sestavě namísto spoluzakládajícího kytaristy Johana Snella se stal Juho Vanhanen, kterého můžeme znát z podivných Oranssi Pazuzu.

Při poslechu alba Dreamcrash se mi vybavuje několik příbuzenských vztahů, za které se není proč stydět. Snad nejvýrazněji se z hlubin nedávné historie vynořuje obraz The Cure, který se ve vokálním patosu a afektovaném inženýrství zpěváka Khvosta zhmotňuje až na úroveň reality. Podobně výrazná modelace hlasu, nalomená intonace vyrážená se zoufalou snahou povědět co na jazyku. Odtud přichází temný vliv goth rocku, ke kterému lne živelnější projev sesbíraný z punkových zdrojů.

Grave Pleasures kloubí zdánlivě protichůdné postoje. Zahaleni v navenek chmurném šatu a s pohledem vykořeněnosti se nechávají strhnout živelně proudící muzikou, kterou sypou ze stejného kabátu rukávy odranými na osnovu. Roztěkaně víří listy punkového breviáře, který prošel lehkou korekturou a nepůsobí tak divoce, jak by mohl. Jen střídmě prosakují rozlobené komentáře a verdikt je ve výsledku velmi nejasný. Z pocitů převládá spíše rezignace než výzva ke vzájemnému poměření sil.

Dreamcrash se zvolna odvíjí středním tempem, s jistou rozvahou, ale s neodvratnými následky, které mohou bolet. Stále nedočkavěji čeká nervózní posluchač na nové podněty a hltá je s probuzeným apetitem. Když dojde na rychlejší a divočejší kousky, které kapele nejsou vůbec cizí, dostává se nabídka s poptávkou do rovnováhy a posluchač propadá příjemnému ztotožnění s vývojem alba. První z řady ostřejších kusů je až čtvrtá Futureshock, která následuje po melodicky výrazných předskokanech otevírajících kolekci. V ní za podpory rozjařených nástrojů procitá i zpěvák a proměňuje se z melancholického podivína v přímočařeji jednajícího leadera. Pořád mu sice v projevu chybí ta pravá punkerská ostrost, ale lepší to ani nebude, tak buďme rádi aspoň za tohle. Jistější v botách se zkrátka cítí v klidnějších, ale citově vypjatých skladbách, ve kterých pod povrchem tiše vibrují spoutané vášně, ale na světlo se dostávají citlivější fragmenty duševního labyrintu. Výstavka temné jemnosti ladí s převažující atmosférou neklidu a skrývaného tajemství, které tu a tam odkryje nenápadný detail jakým je třeba klavír v písni Worn Threads.

Všeobecně se větší energie a silovějšího postoje dočkáme celkem logicky v jednoduchých refrénech, které kapelu strhnou z kamenných podstavců a umožní jí rozbalit nátlakovou metodu šíření svého evangelia. Tady se nejvíc vzdalují teskné pomádě černých vlasů a nasadí rozčepýřené háro na módu kálejícího živla. Kytary jsou pověšeny nízko u kolen a divoké údery do strun kopírují rytmus roztopeného pódia. Tady si podají ruku s živelnější části publika, které si na maceraci ve vlastní šťávě moc nepotrpí. Ostřejší kytarová stopa a probuzená basa dělá divy.

Deska Dreamcrash je barevnou mozaikou nálad, které ožívají v rytmicky jednoduchých skladbách zaměřených na silné a spíše smutné melodie. Poslouchá se to samo, snad i proto, že kapela je skladatelsky vyzrálým organismem, který nemrhá časem ani prostorem. Každý moment jde za účelem silné atmosféry, halící jasný rukopis kapely.