Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Teitanblood - From the Visceral Abyss

TeitanbloodFrom the Visceral Abyss

Garmfrost21.5.2025
Zdroj: CD v jewel case
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60 + phone, Marshall Major IV
VERDIKT: From the Visceral Abyss není rozmanité jako předchůdce, není surově barbarské jako Death ani rituálně pochmurné jako debut. Je omamné, divoké a nebojí se zakomponovat do odporného prostředí zvrácené melodie. Posluchači jde tentokrát vstříc, nevystavuje ho zlému odporu.

Bez nějakých cavyků, bez singlů a streamování záběrů ze studia, předhodili davu španělští démoni Teitanblood své čtvrté dlouhohrající album nazvané From the Visceral Abyss. Trvalo to celých šest let, nicméně v našem věku je to proluka krátká, takové to onehdá… Příznivcům vydání alba zajisté neuniklo a hbitě ho objednali. Kdo čekal progres a vývoj, bude tuším zklamán. Tomu, kdo rád stagnaci a miluje první dema nebo maximálně debut, nebude From the Visceral Abyss rovněž šmakovat. Nové album totiž jako by se vracelo lehce do minulosti, vynechává na své pouti předchozí šamanské dílo The Baneful Choir, pomrkává po intenzitě a barbarství Death, ale zároveň přimíchává melodie (no ano) a trochu kašle na špinavou hrubost. Předpokládám, že při poslechu nové sbírky rámusu bude démonickým Teitanblood průzračnější produkce odpuštěna. Pořád je to námrd!

 

teitanblood

 

Právě díky aktuální produkci lépe vyzní děsivost a brutální podstata Teitanblood. První song začíná nečistě lo-fi, ale vzápětí se rozběsní v mohutné hradbě. Připadne mi, jako by kapela upustila od deathové stránky a více se popustila po blackově černé odpornosti. Obě strany mince samozřejmě přítomny stále jsou, jen převažuje černá, páchnoucí. Album je běsnící, intenzivní a chaotické. Ostatně chaosem se Teitanblood sami chlubí. Obrazotvornost vypichuje vizualizaci díla, které je tím skvěle dokresleno. Při prohlížení obalu i bookletu na mě dýchá mix starých fanzinů, hororu a tajemných vizí Umberta Eca. Konspirační liturgie se perou s okultní blamáží. Mistr Glomba opět úřaduje.

 

From the Visceral Abyss vynechává rozmanitost předchůdce, aby se vydováděl v neúprosném kotli mrtvolné kaše. Album je samozřejmě všechno, jen ne přímočaré nebo jednoduché. Je pulzující, divoké ale zvláštním způsobem osvěžující. Ambientní vstupy tentokrát nerozšiřují vesmír nahrávky. Bláznivá sóla tu a tam vyskočí z dunivého běsnění. Kytary jsou ostré jako břitva. Stejně tak jsou hozené do vyšších odstínů. Duní, ale vše je detailní a mohutné. Basa je stejně omamná jako drtící až omračující. Bicí party rády opouští pouhé blasty. Jsou rituálně hravé, jsou nepředvídatelné, plné přechodů a změn tempa. Hlasy se překřikují jako démoni ve starém hororu.

 

Teitanblood vynechali experimenty a posun. Poprvé natočili album, které je možné brát introspektivně. Dosavadní vývoj kapely byl ovšem opačný. Každý počin byl jedinečný. Jiný a nepřátelský. Na druhou stranu nabízí album nejvyspělejší materiál, z celé kariéry. Po zvukové i hráčské stránce je From the Visceral Abyss vrcholem Teintablood. Po umělecké pak nejslabším. Záleží, co hledáte a co je pro vás prioritou. Mně album dělá ohromnou radost. Užívám si každou vteřinu. Zlo a odtažitost mlsám jako božský nektar.

 

Všímám si ovšem úlitby masám, hledající bezpečnější náruč toho, co znají, než by objevovaly spolu s kapelou nové postupy dál a dál. S trochou nadsázky, mít na novém albu víc skladeb jako je závěrečná Tomb Corpse Haruspex, která splňuje i ta nejpřísnější měřítka a nabízí v rámci necelé čtvrt hodiny tolik nápadů a pohlcující atmosféry, až se tají dech, neměl bych žádnou námitku a bez uzardění bych řekl, že Teitanblood natočili své nejlepší a nejzajímavější album. Takto jsem ve svém hodnocení rozpolcený. V rámci scény se samozřejmě jedná o úžasný vysoce nadstandardní počin, kterému se jen tak něco nevyrovná…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky