Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při první informaci o tom, že vyšla nová krátkometrážní deska kapely Telesa Ohnepal, jsem pěkně poděkoval a vymluvil se na nedostatek času a averzi k levičákům, protože si ještě docela dobře pamatuju první velkou desku z roku 2015. Tehdy mi ji poslal Cecek a poslouchat ji bylo pro někoho, kdo příliš neholduje punku (v tomto případě velmi lidové formě punku), docela za trest. Když bych prohledal bednu s cédéčkama pro náš tradiční vánoční blešák, ještě bych ji tam možná někde našel. Ale pouštět si ji nebudu.

Nicméně kapela se nenechala odbýt a že prý už jsou trochu jinde a že srovnávat s debutem zas tak ani nejde, že novinka je víc metalová a hardcorová a prostě mnohem lepší. Takže jo, zatoulal jsem se na bandcamp a zkusil to. Pak jsem si odtud stáhl digitál, nacpal si ho do auta a protože poslední dobou jezdím víc, než bych si sám přál, hraje mi ta deska v podstatě pořád. Líbí? Řekl bych že jo, i když svoje limity samozřejmě má.

Začnu ale tím pozitivním, a to je hned několik věcí. První je žánrový posun, který už s punkem má společného jen málo a mnohem víc je to hardcore, v kytaře možná trochu metal, ale ten bych bral s rezervou. Velká síla téhle desky je ale v její skvělé energii, přímočarosti, naprosté nekomplikovanosti, což při hracím času necelých 17 minut (při deseti skladbách) je naprosto vražedná kombinace. V tomto směru se tohle mini poslouchá úplně samo a stejně tak snadno se zažírá pod kůži. Svým způsobem je to i díky českým textům, kterým jde za a) rozumět (halejuja) a za b) nejsou vůbec pitomé, byť žádnou velkou literární ani myšlenkovou hodnotu v sobě nenesou. Naproti tomu je lze jednoduše přijmout a v tom je možná víc než intelektuálním hloubání nad rádoby složitou esejí. V tomhle super.

Hráčsky se v případě Unhollywood nejedná o žádnou exhibici a v tomhle ohledu se budete muset spokojit se základními postupy, dávno ohranými, odřenými až na samou kost, byť stále funkčními. Rychlost hraje první housle, ale stejně tak silně, i když pouze občas, dokáže zapůsobit i lehká melodie. Třeba ve skladbě Samosebou je melodická linka vysloveně krásná. Limity nástrojového obsazení jsou jasné, kytara je jen jedna a po pravdě výsledný zvuk je spíš dílem studiových úprav než přirozený sound kapely. Navíc teda zrovna ty studiové úpravy jsou v případě téhle desky celkem brutus a ano, při poslechu je to na krev z uší. Frekvenčně mi to nesedí, přehulený je to jako prase, takže poslech je trochu pro masochisty. Ale opět - je to deska taková, jaká je, má 17 minut, má svůj obsah, svou energii a v tomto kontextu to zase takový problém není. Opravdu to není deska určená pro audiofily.

Kolikrát jsem tu desku za poslední měsíc slyšel? Mockrát, fakt že jo. Texty znám už skoro zpaměti a jejich tematika věnovaná tomu, že jako lidstvo tady na Zemi děláme dost bordel, je mi blízká. A to i přesto, že nevolím zelené, ekology považuju za dobytek a v pátek chodím do práce, a ne na stávky. Jenže tohle téma v podání Telesa Ohnepal má smysl, má svou hloubku a současně žádný balast módních frází. Když o tom tak přemýšlím, tak mi ta deska vyloženě sedla, a to včetně parádního obalu. Být lepší zvuk, je to ještě o pár bodů nahoru.

// Update 1. 11. 2020

Od kapely došel vinyl, takže situace si žádá ještě pár slov k němu. Jedná se o mně osobně hodně sympatický formát 10", říznutý na 45 RPM, v transparentní tyrkysové barvě. Deska je v přehnutém papírovém obalu (nejedná se o klasickou kapsu), takže bez plastového vnějšího obalu (sic!) se neobejdete. Titulní obrázek jsme probrali v rozhovoru, který vyšel dnes (určitě přečtěte ZDE), vnitřek ukrývá texty v češtině a angličtině, jinak prakticky nic. Na gramofonu vinyl hraje přesně tak, jak lze očekávat z poslechu z bandcampu - přehuleně. Na hřejivé pocity z poslechu gramodesky zapomeňte rovnou, je to nářez. Záměr? Jasně, psal jsem o tom v textu recenze, nic se nemění a desku je potřeba takhle brát. V celkovém kontextu obsahu, hrací délky a hudební náplně je to ale vlastně v pohodě. Tahle deska mě prostě baví.