Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

K nové nahrávce australské power metalové kapely Temtris mě přivedla především moje zvědavost. Zajímalo mě, jak se k tradičnímu stylu, jakým je power metal přistupuje na dalekém kontinentu, který je geograficky od hlavního hudebního dění přece jen trochu stranou. Skrývají snad Temtris ve své klokaní kapse nějaký tajný trumf? Album Enter the Asylum může v mnohém napovědět.

Nejprve ale pár slov ke kapele, která je v našich končinách známá snad jen v hlavách milovníků hudebního importu. Založena v roce 1999, na kontě čtyři studiová alba. Nejvýraznějšími postavami kapely jsou jedenapadesátiletý bubeník Wayne Campbell, který má za sebou docela bohatou kariéru v uznávané australské skupině Mortal Sin, a logicky zpěvačka Genevieve Rodda. Někteří členové se realizují i v extrémnějších stylech a možná i proto působí Temtris jako poměrně ponurý spolek.

Pokud bych měl mluvit o nějakém netypickém prvku, který by hudbu Temtris odlišoval od průměru, napadá mě jenom jeden a je to právě slečna (nebo spíše paní) za mikrofonem. Ženy v metalu jsou většinou nositelkami křehkosti, romantiky a kontrastu vůči mužské hrubosti, tedy elementů, které jsou vokalistce Temtris buď vzdálené, nebo je byla nucena potlačit. Na “Enter the Asylum” předvádí hutný a místy i agresivní zpěv, zcela prost jakýchkoli nežností a vrtochů princezen na hrášku a v některých momentech evokující mužské kolegy ze stylově spřízněných kapel. V podstatě tedy usiluje o klasické vokální pojetí, ale špetka estrogenu tomu přece jen dodává mírně odlišnou chuť.

Jinak ale nahrávka svou příslušnost k power metalovému klanu nijak nepopírá a nelze se tak divit hustému výskytu citací slavnějších jmen. Temtris hodně čerpají z americké větve obývané Nevermore, Metal Church a Vicious Rumors, vyžívají se v temnotě a ponurých náladách a když cítí potřebu, přiostří situaci thrashmetalovou agresí. Mnohem palčivější komplikací než mizivá originalita ale je, že do kvalit zmíněných souborů australskému seskupení ještě nějaké to patro schází. Kompozice ani jejich instrumentální prezentace nejsou příliš strhující - buď chybí nějaká obohacující aranže, nebo změna tempa, jindy zas působí nahrávka těžkopádně a předvídatelně.

Ani Genevievu nemohu pasovat na spasitelku. Ve vypjatějších pasážích jí drhne artikulace (ne, nejsem angličtinář-rýpal, ale tohle je prostě slyšet a je to divné), zřídka mi přijde i trochu otravná (nejvíce v závěru titulní skladby). Mít na “Enter the Asylum” skladby na podobné úrovni jako nejzajímavější kusy “Break the Skin” (lehce zavánějící Evergrey) a “Too Deep”, k nahrávce bych si cestičku vyšlapal snadněji. Jenže z větší části se na albu vyskytují skladby méně záživné, takže se obávám, že se k nahrávce v budoucnu asi jen tak nevrátím.