Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po delší době se Cradle Of Filth navrací s dalším řadovým albem. Po strhujícím díle Midian, které s sebou přineslo několik nových a čerstvých posluchačů bylo nutné přijít s něčím opět neméně kvalitním. A ono se to vcelku povedlo. Roku 2003 se již pod křídly Sony Music blýská počin jménem Damnation And A Day. Plný název desky však zní Damnation And A Day: From Genesis To Nemesis. Dílo je to monstrózní a pojaté ve velkém stylu, však si o tom nyní nemálo slov povíme.

Kapela se ocitla pod věhlasným vydavatelem Sony, což dodnes nelahodí nejednomu ortodoxnímu vyznavači temného undergroundu. Svůj debut pod tímto chlebodárcem pojala vskutku mocně, krom zažitých hostů byl přizván dokonce i symfonický orchestr z Budapeště. Celý název tohoto ansámblu, který je veden dirigentem Lászió Zádorim, zní The Budapest Film Orchestra And Choir. Jako host se zde představil i Dave McEwan, který svým hlasem obdařil veškeré mezní skladby, jejichž význam si vysvětlíme později. Pokud vám toto jméno nic neříká, můžete lehce zavzpomínat na snímek Cradle Of Fear, kde se představil v roli Kempera. Pokud jste film neviděli, možná v hledání napomůže videoklip k písni Her Ghost In The Fog, zde sedí jako sveřepý démon a brousí si svou kudlu. Tento člověk zemřel roku 2005. Dalším hostem, který se vryl do papíru bookletu je ženština Madame Slam, jež se na desce podepsala trochu zvláštním písmem. Její přínos kapela označila jako fellation… překlad ponechám už na vás. Vedle ní stanula naše oblíbená, vnady obdařená Sarah Jezebel Deva. Tím se dostávám ke konečné sestavě, která v této době tvořila Cradle Of Filth. Dani Filth – zpěv, Paul Allender – kytara, Dave Pybus – basa, Adrian Erlandsson – bicí a Martin Powell – klávesy. Zde si povšimněte historické rarity. Jedná se o první album s jediným kytaristou. Paul však sám všechny party nenahrál, ve studiu mu vypomáhal klávesák Martin. Krásný detailní obal stvořil John Coulthart, jenž má na svědomí i obálku Bitter Suites To Succubi. Promo fotky v té době utvářel oblíbený Stu Williamson.

Obsah alba už je na první pohled jedinečný svým rozsahem. Dosud jediné album s tak dlouhou hrací dobou a takovým počtem stop. Od tohoto faktu se odráží jeho rozdělení na čtyři ucelené části, z nichž každá část má čtyři skladby, krom té poslední, která jich shrábla pět. Každý tento malý díl má svůj začátek, resp. své intro. To je utvářeno výhradně symfonickým orchestrem plus hlasy Dave McEwana. Nutno podotknout, že když zavřete oči, jistě se vám vybaví nejedna filmová scenérie. Však není divu, když se ztvárněním filmové hudby tento spolek živí. Symfonický podkres, který nemá v každé skladbě dominantní postavení, považuji za chytrý tah - symfonie je tam, kde je jí zapotřebí - podtrhuje danou atmosféru a umocňuje emoce. Když pánové běsní metalovým feelingem, hostující kolegové jen němě přihlížejí a misky vah jsou tak perfektně vyvážené. Co však ještě zjemňuje celkový dojem, který si ne každý ihned vybaví, jsou kytarové riffy. Totiž ona jedna stopa kytarové linky v řadách Cradle Of Filth působí poněkud uvolněně. Neříkám, že v každé pasáži je jen jedna kytara, ale převážně se struktura alba takto pohybuje. Tento prvek vyvolává dojem lepší poslouchatelnosti, má blíž k posluchačovu uchu. Tím nechci nijak zanevřít na více kytarově postavené písničky vůbec, ale v případě Damnation And A Day se tento dojem neomaleně podsouvá. Hudba je provázaná pletencem melodií ať už v těch pomalejších provedeních, či v divokém návalu metalové hudby. Kapela krásně rozvíjí svůj um a jen potvrzuje své pevné postavení na scéně. Neodpustím si poznámku o posledním povedeném díle v diskografii kapely. Však se v příštích recenzích dozvíte více. Nyní prohlubme poznání této velkolepé koncepční nahrávky, jejíž inspirací byla mimo jiné i epická báseň Johna Miltona Ztracený ráj.

Fantasia Down

Po pěkném symfonickém intru A Bruise Upon The Silent Moon přichází první svižná pecka The Promise Of Fever. Tahle skladba navrací posluchače o několik let zpět do vrcholných let kapely, dnes zní jen trochu jinak, symfonicky. Pro úplnost uvádím, že ke skladbě byl natočen i videoklip v podobě sestříhaných záběrů z koncertního vystoupení. Jistý zlom přichází ve skladbě An Enemy Led The Tempest, kde od samého začátku na posluchače vybafne jiný booster kytary. Takové těžší hutnější, řekl bych i jemně koketující s death metalem. Po nedlouhém rozkoukávání se po tónech nového alba máme první čtvrtinu desky za sebou. Hned od začátku bylo předznamenáno, že se budeme dále věnovat melodickému vyhrávání, symfonickému megalomanství a drsnému pojetí celého díla.

Paradise Lost

Jak již bylo výše naznačeno, každá část alba má svůj začátek. I nyní tedy přichází jakýsi otvírák v podobě intermezza nebo chcete-li intra se jménem Damned In Any Language (A Plague On Words). Následně ze široka nakročí Better To Reign In Hell, jež za necelou půl minutu uklidní své útroby do podoby téměř nečekané. Motivy se opakují, posluchač běsní. Kvalitní práce. Následuje lehce odlehčená písnička Serpent Tongue dokládající, že i jemnější pasáže jdou kapele celkem slušně. Poslední věc v této sérii Carrion si získala svou oblibu i na filmovém plátně, jelikož se dostala jako zvukový doplněk k filmu Dominator.

Sewer Side Up

Opravdu honosná dramatická otvíračka třetího střípku má tendence stát se filmovým soundtrackem. Jedinečné intro. Nastupuje krásné střední tempo a má velmi oblíbená záležitost – píseň Presents From The Poison-Hearted. Album pokračuje v orientálně znějícím songu Doberman Pharaoh, jenž svou charakteristikou vyznívá velmivýpravně a poněkud se liší od zbytku bratříčků na desce. Ke slovu se dostává klipovka a singl zároveň Babalon A.D. (So Glad For The Madness), což je jednoduše řečeno hitově postavená písnička. Mimochodem pěkně zpracovaný klip je založen na filmu Saló, což samo o sobě stojí za zhlédnutí.

The Scented Garden

Z malého snění nás notně probudí vynikající věc Mannequin (taktéž klipová s inspirací u Jana Švankmajera). Titulní melodie s výborným ženským vokálem v pozadí vás prostě posadí a totálně uzemní. Nádherné uvolnění v podobě Thank God For The Suffering s lehce čistým zpěvem působí povznášejícím dojmem. Nádherně snivá atmosféra, při které se vžijete do dané situace a také poděkujete Bohu za dané utrpení. Předposlední rychlejší skladba se nenápadně přehoupne v konečné outro, které nevinně dokončí celkový poslech, aby mohl posluchač procitnout. Ne náhodou se také jmenuje End Of Daze – Konec omámení.