Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pro Tenhi mám slabost skoro až nekritickou, ale naštěstí se k ní nemusím přiznávat moc často. Těžiště jejich aktivity leží kromě úplného závěru 90. let především v následujícím desetiletí, kdy jim vyšla většina studiových nahrávek a celé to potom v roce 2011 uzavřela deska Saivo (ZDE). Od té doby klid. Od té doby jsem jen jednou zpovídal hlavního tahouna Tyka Saarikka (ZDE), který k rozhovoru utekl od rozdělané práce na novém albu, což se psal rok 2013. A stejně nic. Žádné album nevyšlo a když se letos v červnu minimálně pro mě naprosto z čistého nebe objevila deska Valkama, v jejím bookletu jsem se dočetl, že obsahuje skladby nahrané v letech 2014 až 2022. Mimochodem Valkama znamená něco jako útočiště, bezpečný přístav, a pokud jste snad náhodou tak jako já sběratelé hudební veteše, tak i základní CD edice je moc krásná. Čistě papírová, taková gatefold vinyl replika, 20 stránek nádherně zpracovaného bookletu, silný, matně potištěný papír, všude zklidňující a poetické Saarikkovy malby. Tuhle nahrávku už jen vzít do ruky znamená se zpomalovat.

Možná je to onou mnohaletou časovou prodlevou od posledního alba, možná jen neochotou cokoliv vyřadit (i když tomu moc nevěřím) a možná něčím naprosto jiným, každopádně novinka především zaujme tím, že je pořádně dlouhá. 70 minut je čas, kterého v dnešním zrychleném světě hudební nahrávky příliš často nedosahují a nemyslím, že je to pouze tím, že jako lidstvo máme rádi instantní řešení. Úvodní skladba Saattue přesahuje 11 minut a vzhledem k tomu, že je nádherná (tím, jak se postupně rozvíjí, svou melancholií, intimitou a téměř až magičností), myslím, že jako vstupní brána do světa této desky funguje skvěle. Jaký ten svět je? Oproti tomu dnešnímu, který se dost podivně hnul, zásadně odlišný. Harmonický, v souladu s principy, s přírodou, s podstatou, zvláštním způsobem oduševnělý. Tak ho aspoň vnímám já a pokud jde o tuto kapelu, vnímám ho tak už dlouho. Rezonujeme spolu.

Hlubšímu srovnání s předchozími deskami se budu vyhýbat, částečně asi proto, že mezi vydáním mého oblíbeného Kauan a aktuální Valkama leží neuvěřitelných čtyřiadvacet let, a změnilo se toho hodně. Dřevní nádech raných nahrávek odvál vítr postupného zrání a nabytí jistoty především v aranžích, které se na novince občas rozlehnou až do epických dálav, což tehdy nebylo možné a dnes to působí zcela přirozeně. Na druhou stranu je nová deska pomalejší, zamyšlenější a je to poloha Tenhi, kterou jsem slyšel už na Saivo. Novinka obsahuje hodně sborového zpěvu, hodně melodií, je na ní znát, že je promyšlenější a propracovanější, což může ubírat její spontaneitě (vzpomeňme na magickou Väre, to se psal rok 2002) a posluchače stavět před otázku, která tvář Tenhi mu byla anebo je bližší. Samozřejmě se nabízí východisko odpověď na tuto otázku vůbec nehledat a nechat věci plynout tak, jak je život přináší.

Docela zajímavou zkušeností je pro mě i zvuková stránka nahrávky, která je celkově docela v pořádku, nicméně jsou místa a jsou místa. Zvuk alba vznikl kompletně v kapelním vlastním UTUstudio, což je takový starý dům na břehu jezera kdesi ve Finsku, a to včetně postprodukce. Navzdory tomu, že jde téměř o čistě akustickou hudbu, výsledek má určité slyšitelné zkreslení, které je tak nějak na hraně při poslouchání na klasickém transistorovém zesilovači, ale když jsem to zkusil přepnout na lampový (který má sám o sobě poměrně výrazné zkreslení), už se to skoro nedalo poslouchat. Výrazně v popředí je hlavní hlas, zkuste třeba Elokuun Linnut, kde už to zavání chraplákem Leonarda Cohena. Poměrně dominantní je i celé basové spektrum (hlavně tedy kopák), na můj vkus až příliš, byť na korekcích se s tím pracovat dá. Osobně bych, pokud jde o zvuk, uvítal o něco menší míru komprese některých skladeb a vzhledem k akustické produkci i čistší, přirozenější zvuk desky jako celku, který by pak snesl jakýkoliv poslechový řetězec.

Jinak desku Valkama přirozeně vítám minimálně z toho důvodu, že Tenhi před těmi dlouhými lety neřekli poslední slovo. Když si pustím třeba zmíněnou Väre (což jsem právě udělal), je novinka prostě jiná, uhlazenější, melodičtější, má v sobě méně lesních démonů a víc promyšleného přístupu dospělých muzikantů. Zatím mi to vychází tak, že si dokážu užít obě strany téže mince.