Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začnu trochu obloukem. Upřímně řečeno, na rozdíl od jiných prastarých thrashových smeček, jsem si nikdy nevytvořil s Testament pevnější pouto. Některá alba uznávám, jiná mne nechávají chladným. Po čtyřech letech intenzivního sjíždění světa a komponování tak americká thrash legenda posílá na příznivce další várku tradičního thrash metalu - "Dark Roots of Earth".  Avšak radosti z ní, pro mé ucho, příliš netryská. Předně. Album je naprosto prázdné co se týče nápaditosti. Posun se oproti předchůdci nekoná žádným pozitivním směrem. Přešlapuje se na fleku, hlídá se vlastní teritorium, hlavně neudělat něco jinak, abychom ortodoxního příznivce neranili. Album se drží víceméně několika pár melodických figur a co je nejhorší, povětšinou se jen žvýká jediná melodická linka. Vytahuje se z různých údobí kapely a pouze se glosuje to, co kapela samotná mnohokráte řekla. Tady pro mě nic zajímavého.

Nad limit mě zaráží duo Petterson / Skolnick, jež kompozičně zcela vyschlo. Každá skladba má nějaké to sólo, nebo květnatou vyhrávku. Nejhorší jsou naprosto klišovité melodické hlavní motivy, které už v branži zorával kdekdo, především samotní protagonisté. Můžete říct, typický Testament. Přikláním se k označení - typický thrash. Povětšinou ztrácím nitku a hudba jen tak plyne, evokuje vzpomínky na předchozí alba, a nic podstatného neříká. Zmar a nudu potvrzuje titulní skladba linoucí se spíše v pomalejších vlnách. Tolik stylově vyvařených a sluncem vybělených koster vedle sebe jen tak nenajdete. Cloumá mnou nuda, absolutní nuda.

Testament jsou nyní ve slepé uličce, snaží se z ní vymotat typickým přístupem, kdy se kapela ohlíží do vlastního archivu a oživuje vlastní mumie, bez efektu. Skladby jsou přehnaně dlouhé a s ohledem na svoji prázdnotu celek sráží.  Nač v roce 2012 poslouchat (kupovat) lehce modifikovanou hudbu, když mohu poslouchat archiv za libové ceny nosičů? Proč pořizovat zkomprimovanou napodobeninu se zvukem pod psa, za plnou palbu? Čeká nás doba, kdy vydavatelství vytáhnou staré pásy a budou vydávat remastery s nezkřiveným soundem? Opak remasterů posledních dekád? Dosti vášní, zpět k hudbě.

Zajímalo by mě, co autorům hudby scházelo. Odvaha, nápady, chuť být neotřelý? Momentálně mám dojem, že hudbu dělají z důvodů, u kterých nikdy nemůže vzniknout kvalitní umělecké dílo. O umění a tvůrčím přetlaku nápadů aktuální album Testament rozhodně není. Jedinou skladbu s pořádným drajvem a energií nacházím v poslední "Last Stand For Independence", která má všechny parametry být dobrým songem. Chytrá jednoduchá melodie, slušná sóla a drajv doby, kdy thrash metalu začaly dorůstat první mléčné tesáky.

Poslední léta byla ve znamení výtečných thrashových zářezů, vzpomeňme na Kreator, Machine Head, návrat Anthrax. Bohužel byla naplněna i těmi horšími, exemplárně zabrzděné Th1rt3en od Megadeth. A právě album mustaineovců beru jako kvalitativní etalon pro aktuální Testament. V mnohém jsou si podobná, především v upjatosti a neschopnosti skladeb působit energicky. Zároveň se tvůrci nesnaží udělat nic jinak, udržují linku v provozu. Ta chrlí dávno přednastavené a tradiční výrobky. Jistě, album je dobré, ale tak proklatě neinvenční a zaprděné. Bohužel takových děl bylo na svět vrženo již mnoho a především druhá vlna amerického thrash metalu by mohla povídat, kolik že těch spolků přežilo do dnešních dní. Albu především schází ostrost, řezavost a hlad po kořisti.

Testament – "Native Blood"

Další ukázka: "Last Stand For Independence"