Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Afghan Whigs - Do to the Beast

The Afghan WhigsDo to the Beast

David9.9.2014
Zdroj: 2x černý 12" vinyl, 45 RPM, #SP1061
Posloucháno na: Audio Technica AT-13 EA, Technics SL-Q2, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: I po tolika letech má onen všudypřítomný, hořce sladký nádech radostí i proher stále své neopakovatelné, mámivé kouzlo… podlehnout je tak snadné…

Požitkář, bavič rozdávající svou soukromou celosvětovou zásobu energie na potkání plnými hrstmi všem, kdo byť jen jedním uchem, koutkem oka či štěpem chuťové buňky zavadí o některou z jeho životních lásek. Skladatel s neopakovatelným citem pro atmosféru, gradaci, vzletnou melodii lapenou uvnitř pevné, avšak vzdušné sítě osobních zpovědí, z nichž v zádech bolestivě mrazí a u srdce podivným způsobem příjemně pálí. Majitel hlasu, jenž láme stromy i hojí otevřené rány zároveň. Dámy a pánové, pan Greg Dulli v doprovodu své družiny, která v devadesátých letech položila na lopatky nejednoho příznivce alternativně rockové líhně a trvale se zapsala do myslí i srdcí zástupů svých věrných, se po šestnácti letech vrací na scénu s novým albem.

 

Do to the Beast

 

I když hovořit o návratu v pravém slova smyslu tentokrát zavání minimálně šířením poněkud matoucích, nepřesných a zavádějících informací. Greg v časech hibernace Afghan Whigs rozhodně nezahálel a své hudební cítění prezentoval po boku rozličné plejády muzikantů prakticky bez jakéhokoliv hmatatelného prodlení, přičemž kurz nastavený prvním počinem Twillight Singers vstříc otevřenému experimentování, touze po objevování čerstvého a neoposlouchaného postupně nechával stále častěji bez trvalého dozoru a nezbytných korekcí na pospas své přirozenosti až do okamžiku, kdy se kruh pomalu a nenásilně opět uzavírá. Novinka "Do to the Beast" tak bez sebemenších rozpaků naprosto samozřejmě navazuje na vynikající, hitově uvolněné "1965", avšak éra Twilight Singers završená jejich suverénně nejlepší deskou "Dynamite Steps" i spolupráce s Dulliho mlčenlivým pokrevním bratrem a jediným přímým soupeřem v produkci charismatu na jednotku slova a pohledu do očí, Markem Laneganem, poskytují čerstvému materiálu kýžený punc neotřelosti, svěžesti a elektrizujícího napětí.

 

Ano, zásadní počiny, jež kdysi pomáhaly spoluutvářet scénu a bořit mýty, Afghan Whigs již nikdy nezopakují ... a také k tomu není jediný důvod. Minulost nechme spát. Greg Dulli ušel dlouhou cestu od vzpurného, klackovitého hejska až k elegánovi ve skvěle padnoucím obleku, který moc dobře ví, jak rozličně voní a chutná život. Jen hrstka muzikantů dokáže vtisknout svému dílu to nejdůležitější, co je oním zásadním rozdílem mezi dobrou a skvělou nahrávkou, tedy sebe sama. Greg Dulli je v tomto mistr a "Do to the Beast" není výjimkou potvrzující pravidlo. Žádné pracné, sáhodlouhé přemlouvání ani utváření dostatečně uhlazeného prostoru pro podbízivou líbivost. Afghan Whigs nic podobného nemají zapotřebí. I po tolika letech jsou v každém momentu stejně uvěřitelní a poutaví. Onen všudypřítomný, hořce sladký nádech radostí i proher má stále své neopakovatelné, mámivé kouzlo ... a podlehnout je tak snadné...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 9.9.14 20:07odpovědět

Já tu desku po pár posleších odložil a teď, když koukám na ten klip, si říkám cosi o bloudovi. It's time to come back.

Victimer / 9.9.14 6:29odpovědět

The Afghan Whigs 2014 mě chytli, ačkoliv jsem k nim přišel tak trochu nečekán a nezván. Svoboda, nadhled - a jak píše David - hořce sladká nálada. Učinkující.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky