Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Grace – elegance, ladnost, půvab, grácie. Jedno slůvko zastřešující několik překladů, synonym. Slůvko, které vlastně ani nevím, z jakého konkrétního důvodu vyplouvá na povrch v okamžiku mého soukromého pokusu o souhrnnou definici dojmů, jež zůstávají roztroušeny v prostoru společně se závěrečnými dozvuky In Spades. Národní buditelé by nade mnou ve stínu trestuhodné zrady jazyka českého s největší pravděpodobností zlomili sukovici, nicméně v koutku duše doufám v bezbřehou toleranci a proslulou schopnost odpouštět zlobivým hříšníkům jejich potomků a potomků jejich potomků, bratří Slovanů.

Afghan Whigs jsou víc, než kapela, uskupení, název… alespoň pro mne dokáží být oním prostorem, kde se nehledí na pravidla, kde není třeba omluvy pro nic, zklopeného zraku provinilé feny, zoufalého lovení slovíček v překladači. Afghan Whigs jsou prožitek, který nechce být jen tak zapomenut. Greg Dulli nikdy nesoutěžil o cenu za nejrozjuchanější hit letních prázdnin, přesto jeho projev působí nebývale osvobozujícím a povznášejícím dojmem. Kde jiní tonou v patosu, on zachovává chladnou hlavu a pevný postoj sebejistého jednatele továrny na emoce. Ví, kdy pevně přitáhnout lano, kdy povolit smyčku a kdy odříznout. Kdy z prachu stvořit bouři, kdy roztáhnout oponu a rozkrýt výhled na zdánlivě milou, blankytně modrou oblohu bez mráčku ohraničenou zorným polem sovy pálené po operaci krční páteře.

In Spades působí intimněji, snad i lehce přístupněji, než návrat v podobě Do to the Beast, s čímž jde ruku v ruce pomyslné silnější pojivo držící jednotlivé fragmenty pohromadě. Whigs znějí uvolněně, bez možná částečně svazujícího pocitu obhájit světu, sobě vlastní přítomnost. Nejde o techniku, exhibici, soutěž o nejnepochopitelnější uzel na kytarové struně… ale o harmonii, zmíněný prožitek. Krásně kompaktní, neprostupné. Přesto současně vzletné. Bez přebytečných kilogramů nepodstatností naplácaných jedna přes druhou. Afghan Whigs nikdy neotřásli světem v základech, nedefinovali novou podstatu lidství, nevynalezli elektrický xylofon ani černou skvrnu na Měsíci. Dělali jen to, co většina ostatních… jen o pět až sedm tříd lépe, než kdy dokázalo, nebo by mohlo dokázat, devadesát procent jim podobných.  A nejinak je tomu i v případě In Spades. Afghan Whigs zůstávají nadále neochvějnými vládci svého vlastního vesmíru. Slzy, strach i láskyplné objetí na jedné adrese. Lákavější než šibalský úsměv ďáblova pobočníka, sladší než polibek Grace Kellyové. Není důvod k nerozhodnosti.