Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The BladderStones - Toilet Fame

The BladderStonesToilet Fame

Ruadek17.11.2023
Zdroj: CD - promo od AMPromotions
Posloucháno na: discman OneConcept CDC 100 BT + bedny Presonus Eris E3.5
VERDIKT: Bluesová parádička, co má něco přes půl hodiny. Až se nechce věřit, že takhle příjemně sebejisté věci vznikají u nás.

Tomáš Frolík, Johnny Judl a Michael Nosek stojí za (pro mě vlastně docela neznámou) kapelou The BladderStones. Stíhat se prostě nedá vše a já to doháním poslechem jejich studiové dvojky až dnes. A nestačím se divit, protože po Dirty Old Dogs Tomma Prochazky (nejen) a Band Of Heysek, tu mám další skvělou kapelu, co se opírá o blues. A nejen opírá, skutečně mu rozumí.

 

The BladderStones ale nehrají „jen“ zaprášený blues rock, jejich zvuk je pročištěný a jaksi „mimo“ tu klasickou produkci. Nahrávalo se pod dozorem Miroslava Chyšky v SunStudiu v Tuchoměřicích, zvuk je krásně čitelný a více to táhnou nástroje. A když si může trojice opravdu hrát s paletou zvuků (vyklidněná sedmička Blues For Teo, což je věnované synovi Tomáše Frolíka), jen sedím a nechávám se unášet.

 

 

Kluci mají za sebou hodně zkušeností (Krajina Ró, Jablkoň nebo Livin Free) a že jim právě tenhle bluesový projekt učaroval jako srdeční, tomu se nelze divit. Je z toho cítit klid a nadšení, písničkovost, cit pro načasování. Blues se prostě hraje srdcem, v opačném případě to poznáte. The BladderStones v sobě pojí určitý nadhled nad věcí, osobitý humor (stačí se podívat na klipy), přestože se tady mluví i o vážných tématech (drogy, kyber-prostor). K tomu se pojí úsměvný původ vzniku desky, slovy Tomáše Frolíka:

 

„Žiju v malém bytě se svou rodinou a jsem teď táta na plný úvazek. Jediné místo, kde jsem mohl vytvořit svět Toilet Fame, byl náš záchod. Postavil jsem tam tedy kompaktní improvizované studio. Napsal jsem tam hudbu i pro jiné mé kapely například aktuální album Mlhoviny od Krajina Ró.”

 

 

Kytarová hra se zpěvem připomene -123 minut, když se hraje a zpívá. Je v tom uvolněnost, lidské propojení a jasný talent. V roce 2023 vznikl další tuzemský objev, který si užijete v těchto sychravých dnech o to víc, protože není od věci vypnout a jen se nechat unášet. Mé skromné doporučení na trochu jinou muziku, než jste tady zvyklí hledat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky