Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Crescent - Risti

The CrescentRisti

Sorgh5.2.2014
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Touhle kolekcí sprostonárodních písní jsem se doslova protrápil, protože nenabízí nic než vatu. Žádný nápad, žádný stimul, a proto jsem se rozhodnul po sepsání recenze se už k těmto nudným zážitkům víc nevracet. A totéž doporučuji i vám.

Nikdy jsem nepřilnul k jejich předkům, kteří se honosili dosud známějším jménem Enochian Crescent a jinak tomu bohužel není ani po tom, co kapela změnila název a jednoho zpěváka. Protože tolik zbytečného času, který je věnován doslova vymlácené slámě, na které se kapela snaží navodit klíčení heroismu a obligátních starých legend, to se jen tak nevidí. Ke sklonku roku jsem vůbec body neplýtval, ale v porovnání s Risti  každá deska mnou prozkoumaná stojí o několik tříd výš.

 

Co deska nabízí? Krom kolovrátku heroických vícehlasých zpěvů, školních bubnů a bzučivých kytar vlastně nic. Na ploše necelých 45 minut se setkáváme s epickým metalem kořeněným špetkou blacku, který jen s lítostí vzhlíží k nedozírným metám, jichž nebude nikdy dosaženo. Z podrostu úrodné zeminy prorůstají na povrch kořeny slavné historie čpící válečnickou touhu po krvi a úctou ke stařešinám rodu. Vypadá to tajemně, ale nějak omšele a nedůvěryhodně. Zkazky vypravuje nový zpěvák a trubadůr Hellwind Tuonenjoki společně se staršinou Viktorem, kteří kombinují havraní krákání s bohatýrským zpěvem bájných reků. Úplně vidím tu nesmiřitelnost v očích a v pozadí opřený meč, který nikdo z mladých neuzvedne. Uh, radši ani nemyslet, co všechno by se mohlo v opilosti stát.

 

Zatímco po obchodech marně sháním hovězí roh na výrobu korbele, ze sluchátek na moje stárnoucí membrány útočí sborové zpěvy, které mě vracejí do časů filmů pro pamětníky. Nevím, jestli podobný cyklus vysílá i finská televize, ale dojem je podobný. Toto skupinové halekání jen umocňuje válečnický dojem starých bijců, jejich neohroženost a fatalistický pohled na smrt. Strach se lépe snáší ve společnosti stejně postižených bratří, budu proto k tomuto faktu shovívavý. Čím se album vůbec nemůže chlubit, je rytmika. Chybí jí osobitý výraz, ráznost a sebevědomí na trošku složitější výkon. Většina skladeb je postavena buď jen na tlukotu do velkého kotle nebo na stereotypních dávkách kopáků. Nic náročného nebo nezvyklého, ale od podobného počinu by bylo troufalé čekat víc. Prim hraje kytarové drhnutí. Má specifický zvuk, na jednu stranu syrový a hrubý, na druhou stranu si užijeme vysokého kvílení severské meluzíny. Není vzácností setkat se s vysoce posazeným sólem atakujícím frekvenci neoblíbeného hmyzu, ale největší díl práce padá na nenáročné, o to však údernější rify.

 

Album celou dobu odfukuje v rychlém nebo střednětempém nasazení, ale všechno živé potřebuje čas na regeneraci, proto i tady najdeme pomalejší skladbu. Závěrečná Risti tuto nevýraznou sbírku znaveně uzavírá a ukazuje tvář The Crescent nasvícenou tlumeným světlem odraženým od vodní hladiny. Nelze jí upřít jisté charisma, se kterým útočí na citlivější povahy, ale strašně mě vytáčí zpěv. Asi už jsem poznamenán předchozím poslechem a jen těžko ze sebe dostanu něco pozitivního. Lepší proto bude tuto tyranu ukončit. Ať si tento finský kříž nesou na rameni jen ti odvážnější z nás. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky