Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud bychom recenzi téhle desky začali hodnocením titulního obrázku a loga kapely, vzalo by nám to veškerou naději v cokoliv dalšího. Takže toho raději necháme. Na celou věc lze

v podstatě nahlížet tak, že The Father of Serpents mají prostě dost odvahy na to, aby něco takového prezentovali v roce 2017, a svým způsobem je to akt hoden obdivu. Nejhorší na tom všem ale je, že tímhle to teprve začíná…

Začnu od lesa. The Father of Serpents jsou ze Srbska a touto deskou debutují. Tedy mladá, nová kapela, kterou tvoří nikoliv mladí a noví muzikanti, ale členové mnoha dalších, již nefungujících či neúspěšných (případně oboje) kapel bělehradského undergroundu. Jaký měli motiv v roce 2014 odstartovat tenhle projekt, netuším, ale tipoval bych něco v tom smyslu, že všichni do jednoho milují staré My Dying Bride, Paradise Lost a Moonspell. Protože tam a nikde jinde čerpají všechnu inspiraci pro Age of Damnation.

A klidně buďme upřímní a řekněme rovnou, že ani tak nejde o inspiraci, jako spíš o opisování bez špetky studu a zábran. Chápu nadšení, chápu obdiv ke starým mistrům a chápu toho možná ještě o hodně víc, ale všechno má své hranice a svou míru.

A budiž jednou pro vždy řečeno, že The Father of Serpents tyto hranice přesáhli.

Jejich muzika je v pořádku jen do té míry, do jaké se nám podaří zapomenout na všechno to, co jsme slyšeli před dvaceti a více lety. Temerlanův mur mur je ucházející, kytary zvládají melodická sóla i tvrdší riffování, housle v The Flash Altar jsou přesně takové, jak jsme zvyklí od dob The Angel and the Dark River a Like Gods of the Sun. Ze skladeb je cítit bolest i smutek a všechno se to umí táhnout jak pohřební průvod. Ano, The Father of Serpents mají naposloucháno a ví, jak zvoní umíráček, bohužel ale neví, jak ho přinutit hrát jejich vlastní písničku.

Potížemi s originalitou to ale nekončí, protože pak je tu ještě druhý vokalista Pavle Sovilj, který když otevře ústa, končí veškerá legrace. Jeho odříkávání školské angličtiny s místními pokusy

o čistý zpěv má schopnost udolat i velkého optimistu, jako jsem já, a nenapadá mě nic, jak ho obhájit. Možná to celé mělo být cosi jako náhrada za zpěvačku, která se nedostavila, anebo jde prostě jen o hodně sofistikovaný smysl pro humor. Nevím a nechci to vědět.

Ostatně slova obhajoby se mi hledají těžko i pro desku jako celek, protože v době, kdy jejich výše citovaní hrdinové působí víc než zábavným či rozpačitým dojmem, lze jen těžko uvěřit jejich napodobitelům. Tahle hudba je relikvie, kterou máme rádi v její pravé, historické a původní podobě. Vyhrabávat tyhle ztrouchnivělé kosti z pozice debutující kapely vyvolává řadu nepříjemných otázek.