Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Gathering - The West Pole

The GatheringThe West Pole

Michal Z28.9.2009
Zdroj: CD - digipak
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Komplexní, moderní, progresivně-atmosférické rockové album, které dává smysl po celou hrací dobu. Kvalita, kterou dostanete jen občas. Album se musí prožít a zažít. „The West Pole“ je emocemi nabitá, civilní, citlivá sbírka, plná intimních, tklivých a hřejivých okamžiků.

Charismatická, pocitově plná slunečnice Anneke (nyní Agua De Annique) vysílající energii a příjemno, je v nenávratnu své sólo kariéry. Bývalí chlebodárci, The Gathering, jež albem „Mandylion“ započali novou éru v metalu - frontwomanství, neučinili nijak odvážný krůček a do svého dvorku nahnali hlasově trochu podobnou divu, Silje Wergeland. Samotná Silje není nijaká začátečnice, má za sebou působení v norské dámské partě Octavia Sperati, kde zanechala své hlasivky na dvojici CD. Studiové album „The West Pole“ tak startuje další epochu The Gathering, bez Anneke. Jak se s danou výzvou poperou?

 

Předně nutno varovati všechny pesimisty a škarohlídy, žádný převrat se u The Gathering změnou u mikrofonu nekoná, tak jako tomu bylo třeba u Nightwish. „The West Pole“ pokračuje někde v okolí How To Measure A Planet? a „Home“, ale hudba, tak pocitová, intimní, niterná a psychedelická je každým vnímána lehce odlišně a nechci svésti nikoho na bludné scestí. Rychlíci a nedočkavci z alba nic nedostanou, není na jeden poslech. Uchopit jej a získávat krásy lze postupně, jen tak poznáte každé intimní romantické zákoutí celé plochy. Jejich bohaté naleziště navíc nevysychá.

 

Gathering nemají zapotřebí opisovat kruh a vracet se ve své tvorbě k začátku a integrovat do ní léty nasbírané zkušenosti a nové postupy a takto zkropit živou vodou umírající kreativitu. Umělecké upadnutí nehrozí a skladatelské schopnosti a vývoj René Ruttena dovoluje kráčet stále směle dál. Album netrpí nijakým neduhem. Nálad a pocitů všech odstínů dostanete při pozorném poslechu za odměnu více než dosti. Od rozostřených kytar, přes psychedelické mezihry, tripové úlety, intimní minimalistické výlevy, hladivé dotyky, známé i neznámé obzory, nové úchopy, až po klasicky tepající upřímný projev. Prostředky a vize, jimiž Gathering vládnou na „The West Pole“, nemohou nechat vzniknout pouhé průměrné rockové nahrávce.

 

Rozmazaný psychedelicko-melancholický kytarový instrumentální úvodník reálně vtahuje do příběhu a sfér albem často navštěvovaných, zavánějících magickým šamanismem. Po šedi běžného dne odsekává pouta od reality, abychom byli schopni správně vnímat a dokonale vychutnávat všechny ingredience náročnější krmě, vyžadující pozornější a otevřenou mysl, nejitřenou vzpomínkami na setkání s arogancí či psychickým upírem. Radostné teplo při pohledu na poklad v přehrávači ani nevnímáte, jak je samozřejmé, příjemné a líbezné. Silje se snaží stylizovat do své mocné pramatky předchůdkyně a daří se jí nadmíru vyvolávat emoce. Všechno je, jak má být, přirozené, propletené, čerstvě strhující, bez patrných stop znamenajících ústup z pozice. Plavba ke hvězdám na obzoru, jejichž přívětivá zář naplňuje zbídačelé duše dobrem a nadějí.

 

Opatrné našlapování přivádí vyvolené ke gejzírům emočních erupcí a skrytých citových výjevů, při přivřených očích vůbec nevnímáte ztrátu poznávacího vokálního elementu. Ten nový je vyplňující, postačující, nabízí bohatost, bez potřeb srovnávat a pitvat se v tom, co bylo, nebo co je vhodnější. Temná a studená atmosféra, je lehce zaměnitelná s hřejivou, neb linie mezi nimi je tak tenká. Skladby mají neuvěřitelné vnitřní pnutí a náboj. The Gathering umějí mistrovsky kouzlit rockově ambientní smutné plochy, patřící k přicházejícímu podzimnímu rozjímání v mlžných sychravých ránech. Vybarvené listy se jemně před opadem z větve pohupují v hladivém vánku a jsou skrápěny čistými vodními perlami, dokud nenasáknou vlhkostí a vlastní tíhou neukončí existenci ve výškách.

 

Některé skladby jsou na ambientu postaveny plnou vahou. Myslím, že v konceptu alba fungují výtečně. Atmosféra je na lomu sladkobolu a naléhavého optimistického sdělení, či vyvěrání utiskované pravdy. Sladkost a rozjímavost v područí jednoduché, místy monotónní rytmiky hodně připomíná Porcupine Tree. Tmavé plochy osvětlují paprsky, dokud se srdce zcela neotevře a nepropadne závislosti na „The West Pole“. Když už se posluchači vtírá lehký nudismus, hodí René do placu své vymazlené kytarové plochy. Nečekaně se u The Gathering zjevuje i šansonová šablona, procházíte setmělou zaplivanou ulicí, která odpočívá po perném denním dění, naleštěnou špicí boty kopete do střepů beznaděje a špíny zaplivané planety.

 

Co dodat, komplexní, moderní, progresivně-atmosférické rockové album, které dává smysl po celou hrací dobu. Kvalita, kterou dostanete jen občas. Album se musí prožít a zažít. Kdo ulítával na tvorbě Gathering v posledních deseti letech, bude nadmíru spokojen. Žádné škrobené progresivní školení, ale emocemi nabitá, civilní, citlivá sbírka, plná intimních, tklivých a hřejivých okamžiků.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky