Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švýcarská kapela Effigy už má na hrbu pár křížků, na scéně se pohybuje od roku 1993, proto překvapuje, že album The Unreachable je jejich prvotinou. Že by za tím byla složitá příprava nebo náročný skladatelský proces to nevypadá. Tahle deska na sebe pozornost světa určitě nestrhne, zamlouvat se bude spíš jen skromnému počtu lidí, kteří si najdou čas na hrubý death z dob filmů pro pamětníky. Víc než svojí náplní album překvapuje tím, že na podobnou tvorbu nejsme ze země helvétského kříže zvyklí.

Album po pádu na hladinu prudce rozvířilo stojaté vody a rozestřelo divoké kruhy do lánů hnijícího rákosí.  Marně by se neznalec pídil po kráse vybroušených detailů, tady je přiměřenou dekorací dřevěný kyj do ruky a mdlé pohupování se do rytmu. V sedmi skladbách se rozvíjí rituálně hyponotický, ve své podstatě jednoduchý a dřevní death metal. Záměr kapely odehrát svůj debut přímočaře a bez servítků slaví úspěch. Technika se drží přízemních mrazíků a středem maelströmu je zvířecká, valivá a zachraplaná brutalita. Effigy na svém debutním albu vydávají manifest starosvětského typu masového týrání. Zní to celé nějak podivně a nezvykle.

Nástroje jsou notně podladěné, dunivé rezonance brání postřehnout všechny detaily a hlavním dojmem po celou dobu zůstává valivá, poměrně stereotypní masáž. V některých skladbách se snaží tlustou stěnu nabourat troška rock´n´rollového rytmu, a to se skladba stává svižnější, přístupnější, ovšem zase přichází o svoji těžko postřehnutelnou podzemní atmosféru. Zvuková blamáž je zjevně úmyslná a nikdo nežádal vycizelovaný zvuk studiových primadon.

S ryzím potěšením se Effigy rochní v chraplavém, naoko neuspořádaném rámusu, ve kterém je pracné něco nalézt. Podobně i zpěv nabízí pouze slepé tápání v mlze vodopádů hlenu. Zpěvák Luciano buď dálkově studoval podobnou americkou školu jako američtí deathers Scott Burns nebo Steve Fisher, anebo je těžce chorý. Jeho hlas je hluboká stoka, nad kterou se obrací žaludek. Hlubokým zvracákem doluje ze žaludku pozdravy předešlých dní a přidává svůj díl do randálu kolem. Někdy se jeho vokál sníží až k dávivému brumlání bezvědomí, jindy nečekaně zakvikne jako vychovaný obyvatel chlívku. Prostě k popukání. No vyznejte se v tom, tady není nic definitivní ... ani ta smrt.

The Unreachable si určitě nekoupím, ale je to zajímavá alternativa často sterilním nahrávkám a špína jí sluší. Ocenit musím i obal, který přez svoji jednoduchost a barevnou skromnost působí nedefinovanou hrozbou. Můžou za to černé siluety postav a červené logo, které svým tvarem připomíná švédské pekelníky Marduk. Dojem ryzího zla se násobí, ale myslím, že je to jen přetvářka. Jakoby za tím vším byl humor a nadsázka.