Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V době vzniku hvězdně obsazeného projektu The Halo Effect byl debut Days of the Lost doslova vynášený do nebes. Nadšené ohlasy hlásaly, že vrací göteborské scéně sílu a význam, avšak s lehkým odstupem času tytéž hlasy naznaly, že není všechno zlato, co se třpytí. Já patřil mezi ty, co byli, neříkám, že nadšení, ale spokojeni, a tento stav zůstává beze změny. Ani nevím, jestli jsem toužil po dalším albu, ale když přišlo, ihned jsem objednával. Super kapela, nebo all star projekt The Halo Effect (čert vem detaily) své druhé albm March of the Unheard nahrála v nezměněné sestavě, což je bez debat dobrým znamením.

Kdo čekal progres a šílený vývoj u takto zaměřeného projektu, musel být samozřejmě zklamaný, ale předpokládám, že takových mnoho nebylo. Debut sliboval díky osazenstvu návrat k perlám Clayman a Colony a vskutku se to tak dalo brát. S příměsí tajemných romantiků Dark Tranquillity byl koktejl Days of the Lost příjemně výživný. Na jeho pokračování March of the Unheard lze nahlížet optikou nenaplněných očekávání, nebo s potleskem uvítat pokus o vlastní cestu.

The Halo Effect staví samozřejmě na stejných základech. Znovu se nahrávalo v Crehate Studios u Oscara Nilssona, který spolu s Niclasem Englinem album produkovali. Také mix s masteringem byl znovu svěřen Fascination Street Studios. Mix dostal za úkol Jens Bogren a mastering Tony Lindgren. Vlastně i obal s layoutem mají na svědomí Adrian Baxter s Niklasem Sundinem. Vše je stejné. Opravdu? Vlastně jen částečně.

Rozdíly jsou markantní. Obálka se mi tentokrát líbí o hodně víc. Vzbuzuje ve mně fantastické představy. V jejím duchu se honosila i koncertní stage, což mé pocity pěkně umocnilo. Zvukově je novější dílo nadýchanější a prostorovější. I kytary, které mi minule trochu vadily, jsou tentokrát daleko příjemnější a konkrétnější. March of the Unheard se mi zpočátku nedařilo dostat na kloub. Poslechově jsem byl nadšený, všechno mě bavilo, ale neuměl jsem své pocity pojmenovat a skladby kolem mě pouze poletovaly ve vzduchoprázdnu. Líbilo, bavilo, ale co vlastně?

Základy jsou opět postavené na duchu In Flames a melodice Englinových kapel s Gardenian v čele. Sólové trylky se vznášejí i útočí. Rytmické kytary spolu s rytmickou sekcí basa a bicí se od deathového hartusení vzdálily na míle daleko. Tempo je svižné. Svižnější než na debutu. Samozřejmě se nejedná o žádný extrém. Skladby jsou hitové, melodie podmanivé a nesmírně chytlavé. Mikael Stanne do tohoto ultra melodického prostředí svým nezaměnitelným způsobem growluje a screamuje. Na jeho baryton si musíme počkat. Ale když přijde…

Všech dvanáct skladeb včetně tří bonusovek je vzácně konsistentních. Nic nepřečuhuje, nic nechybí. Album je vyrovnaně vedené do zdárného konce, který mimo bonusové skladby představuje Coda, instrumentální tryzna opentlená hostujícími smyčci. Na March of the Unheard je ještě jedna instrumentálka a to This Curse of Silence. Vnímám její naléhavost a poutavost a je jasné, že kapela si je její síly rovněž vědoma. Vypíchnout jednu dvě skladby, které by mohly znamenat vrchol March of the Unheard s čistým svědomím nelze. Je jí Detonate? Nebo dokonalá Our Channel to the Darkness? Titulní hymna je absolutní slastí. Klidně bych ukázal na Forever Astray, která mě do transu uvedla hned s prvním poslechem. Že by díky Mikaelovu zpěvu? Ten se nejvíc rozezpíval v následující Between Directions, ale ta mě tak nerozpaluje. Taková The Burning Point ve mně oheň rozpálit umí. A jak! Z bonusových skladeb je to zejména The Defiant One, kterou si v duchu broukám, i když neposlouchám.

Přemýšlel jsem opravdu dlouho, jak se k March of the Unheard postavit. Jak vyrovnat nekritické nadšení odstupu a kritice? Naznal jsem však, že se mi nechce. Album poslouchám v podstatě každý den třetí měsíc, a s úžasem zírám, jak roste. Ne pro umělecký přesah. Ne pro progres nebo novátorské mladistvé nadšení. A už vůbec ne pro retro výlet kamsi. Ten se tentokrát nekoná. The Halo Effect na staromilské ohlížení zanevřeli. Ano, kořeny a vzájemná minulost March of the Unheard spojuje v osobitý monolit také současné rozpoložení všech zúčastněných. Přesto, že se jedná o seskupení známých muzikantů, hlavním výrazem je vzájemná chemie a nepřehlédnutelné nadšení. A to na mě přeskočilo. Album je plné pozitivní energie a super muziky, která si na nic nehraje, a to zřejmě v této době potřebuju nejvíc. Protože v současnosti nic neposlouchám jako March of the Unheard. Je tohle hodně nebo málo? A co znamenají hodnotící čísla? Sto procent? Sedmdesát? Ech! Srát na to! March of the Unheard pro mě znamená silně nadprůměrné dílo, které mi navíc dělá ohromnou radost.