Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

…a tak se nám zas po nějakém čase ozvala šumavská – sušická death metalová sebranka Mortifilia s dalším řadovým albem. Své nahrávky křtí jednoslovně, úderně a výstižně. I nová deska se nestala výjimkou a jmenuje se krátce – Fate. A zda je, či není, pro kapelu osudová, se teď pokusíme zjistit.

Jejich um sleduji již celkem dlouho. Debutová práce "Redemption" ve mne zanechala pozitivní stopy a jistá živá vystoupení taktéž. Po určité odmlce byla mezi fans vpuštěna další nahrávka "Embrace", jež se setkala s rozporuplnými ohlasy. Po stránce hudební nebylo nad čím lamentovat, újmu tehdy schytal obal. Nechci tady ale kritizovat vyloženě směšný obrázek starší desky, spíše chci poukázat na onen vývoj v táboře kapely. Utekly nějaké ty pátky i vody v Otavě a objevil se na světle denním další počin. Samotný obal už mne zaujal daleko víc, zjevné poučení z minula. Nové album vyšlo pod záštitou vinylového nadšence Berryho a jeho Magick Disk Musick. Není proto divu, že "Fate" primárně vychází na vinylu (180 gramů vážící černá deska, inner sleeve s mikrotenovou fólií, rozevírací obal, vložené CD v papírové pošetce, limitovaná série 333 kousků). V takovéto kartonové pošetce se ale CD prodává i běžně, což je dle mého soudu škoda a, upřímně řečeno, jsem celkem zklamaný. Gramec doma nemám, vinylové edice musím oplakávat a raději příliš neplesat nad jejich krásou, a o to více si pak užívám různé digipaky a klasická CD. Je mi pak líto, když pro podobně laděné posluchače je k dostání takto ořezaná a vskutku strohá verze, byť jinak povedeného alba.

Něco málo přes půlhodinky dlouhý materiál čítá deset stop, z čehož si průměr spočítá každý. Jsou to tedy krátké, zato přímé a úderné písně bez zbytečných, nic neříkajících kudrlinek a roztahaných kompozic. Takové lidové a vlídně se tvářící. (Osobně mívám poslední dobou problém překonávat alba delší šedesáti minut, u nichž hodně záleží na záživnosti daného materiálu.) Mortifilia svůj styl dostala do stádia neurážlivé sytosti a poměrně hezké barevnosti. Jenže nemohu zapomenout na starší fláky, jejichž obsah byl více vydatný a masitější. Ubralo se především na tempu, "Redemption" bylo živelné a divoké, kdežto "Fate"tento atribut postrádá. Neustále jsem vyčkával prudšího výjezdu, leč marně. Konec konců od masitého drcení jsou zde jiné spolky a chceme-li býti soustruženi deathovým soundem, musíme se obrátit jinam. Snad i přímo ke grindcoreu. Nicméně "Fate" je skutečně trošku volnější a její mantinely jsou přeřazeny o nějaké ty metry dál. Důvodem je to, že než od jednoho k druhému doběhnete, ztratíte cestou takový zápal a rychlost. Mortifilia v těchto prostorách obezřetně klusá a neklopýtá. Výrazně pokukuje po švédské škole death metalu a vesměs obratně využívá jejich umu.

Nemůžu se ale zbavit pocitu tápání. Nikoliv tápání kapely, ale mého ucha, které snad i zbytečně hledá výstupky, o které se může opřít. Jsem snad příliš horlivý staromilec prvotní tvorby v živelnějším tempu. "Fate" není utahané, ani nudně rozvláčené. Je naopak velice upřímné a přímočaré. Snad až příliš. Možná by neuškodila nějaká technická kejkle, ale to spíš jen střílím laické kydy od boku. Řemeslnosti je odvedeno dostatečné množství a v daném výrazivu a specifické odnože death metalu nejsou zapotřebí další kreace. Mortifilii jsem s radostí vždy řadil k těm lepším tuzemským formacím zastupující tento hudební žánr, ovšem nyní už budu říkat spíše „starší tvorba kapely“. Ne snad, že by nová byla špatná, ale ta starší je mému srdci blíže. "Fate" disponuje neurážlivým a příjemným deathem, který se lehce poslouchá a dobře naladí. Větších účinků ale nehledejte.