Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Mahones - Angels & Devils

The MahonesAngels & Devils

Lyriel16.2.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC, CD
VERDIKT: V rámci celtic punkového žánru nám v roce 2012 The Mahones naservírovali opravdovou lahůdku.

Ať už jste četli můj první díl CELTIC PUNKU nebo ne, dovolte, abych se opět zastavila u The Mahones, a konkrétně u jejich aktuálního alba Angels & Devils.

 

The Mahones jsem měla vždy ráda a stále mám, a proto jsem si Angels & Devils prostě nemohla nechat ujít. Všechna jejich alba jsou poslouchatelná a znějí báječně, nicméně album, o kterém budu v tomto článku hovořit, je dle mého to nejlepší, co mohla kapela za svou přes dvacet let dlouho kariéru nahrát. Je to snad díky hostům, kteří na ní mají svůj podíl? Anebo se do toho pořádně opřeli a stále se nechtějí nechat položit na lopatky od novodobých konkurentů? Kapela je naladěna stále na stejné vlně a zdá se, že měnit nic nehodlá, což je jedině dobře. Ve stále stejné sestavě pokračují dál a dál a začínají sklízet to, co za posledních 22 let zaseli.

 

"Shakespeare Road", úvodní věc desky, vám příjemně rozproudí krev. Je to divočina, která udává přibližné tempo celého alba. Hned od začátku se nám představují hosté, v tomto případě si na akustickou kytaru zahrál Greg Keelor (Blue Rodeo). Titulní skladba, "Angels & Devils" (hostující Jake Burns – kytara), se v mých uších odráží jako typická punkovka. Přesně tak jsem si to představovala! Úvod alba je vynikající, což mě pomaličku přesvědčuje o nejlepší celtic punk desce vůbec. Třetí track je tradiční irská píseň, kterou si dle svých představ předělali nejen The Mahones, ale také například The Dubliners"Spanish Lady". Ti z vás, kteří znají Dropkick Murphys, jistě nepřekvapí, že zde spolu s Finnem McConnellem zpívá Ken Casey. Tady se mi v refrénu hodně líbí, jak kostrbatě odemletá slova, tak rychlý prstoklad na irskou píšťalu, která zní naprosto famózně! "Medley : a. Cruel Of Turf" mi šmakuje z celého alba nejvíc. Jde o instrumentální skladbu, která má parádní melodii a někdy k minutě chytá očekávaný pozvolný skočný spád do rychlejšího tempa. Až by se dalo říci, že v tom cítím kouzelnou hravost, která mě pomaličku pobouzí k šílenství. V závěru vzestupně vrcholí a v očích se mi dětinsky leskne maximální spokojenost. "Angels Without Wings / Merry Christmas Baby" je na albu nejpomalejší skladbou. Nikterak to nevadí, naopak mi to zpříjemňuje poslech. Hostující Felicity Hamer má nádherný hlas, který se parádně poslouchá a v této vánoční baladě zní naprosto úžasně.

 

Již zmíněný Jake Burns (Stiff Little Fingers) si zahrál v následujícím singlu - "The Waiting" - na kytaru. Skladba na mě z počátku zapůsobila tak trochu jako tahanice, naštěstí se to hned srovná na pravou míru a hlas Finnyho McConnella zní vyrovnaně. Trocha potřebného oživení přichází – skladba "The King Of Copenhagen". Opět zde zaznívá píšťala, ze které jsem zcela unešená, ale to jste si jistě všimli. Pro mě je totiž irská píšťala k celtic punku naprosto neodmyslitelným nástrojem!

 

V číselné stupnici skladeb jsem se právě přehoupla přes polovinu a s chutí se vrhám na druhou. "Past The Pint Of No Return" je hned od začátku živelnou skladbou. Album mě neustále nepřestává bavit, což si myslím, že by se mi u The Mahones stejně nikdy nemohlo stát. "Medley: The Connaught Man´s Rembles" řadím na druhou příčku v žebříčku o nejlepší skladbu na albu. Slyšet jí tak živě, rozhodně bych si tleskla. Po pár vteřinách se totiž mění melodie do skočného rytmu, na který nelze zůstat v klidu. V mém žebříčku hodnot budu rovnou pokračovat. Bronzovou příčku si u mě získala "Whiskey Train", a to už jen z toho důvodu, že mám v oblibě také rockabilly rytmy, které jsou v této skladbě přirozeně cítit od začátku až do konce. Na této skladbě se podíleli členové The Brains (rockabilly), Rene D la Muerte a Colin Irvine.  Dalším peklíčkem je "The Revolution Starts Now". Zdivočelá, místy lehce pochmurná skladba. "Makes No Sense At All" – to je počin, který mi přijde od keltských melodií lehce odkloněný, směřuje více do punkových vod. (To ale z mojí strany rozhodně není kritikou.) Třináctou a poslední skladbou je bonusová "Tin Soldiers" od Stiff Little Fingers, ale v podání právě The Mahones.

 

Tentokrát nemohu vyřknout jediné mínus. Závěrečný rozsudek: Angels & Devils je jedním z opravdových skvostů v celé tvorbě The Mahones.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky