Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kaliforňané The Mass kroutí nepolapitelný crossover vyrůstající z rockových základů, který spojují s jazzovými úlety vstříc zakouřenému, odhlučněnému stropu. Ukřičený frontman Matt Waters, který se vyjadřuje sympaticky vyhulených chraplákem, se jeví jako deprimovaný asociál, ale možná to není tak horké. Nebojí se nechat projet svůj hlas přes efekt a krátce změnit tvář. To ovšem není až tak podstatné. Mnohem důležitější je, že on je zároveň tím, kdo krotí saxofon v jeho opakovaných extázích. Troufalé dechové experimenty posouvají nahrávku směrem k nezávazné anarchii, ale bez revolučního zaslepení. Saxofon není nosným pilířem alba, ale díky němu se dostáváme na dosah příjemné fúzi moderního jazzu a metalu.

Ne v každé skladbě se zpívá, některé jsou od lidského hlasu osvobozeny. Jak do křičeného textu, tak do němého ticha se hudba vmíchává na první poslech chaoticky, avšak jde jen o první zdání. Je to dáno tím, že ani jedna skladba se neopírá o silnou nebo nějak výraznou melodii. Jejich podoba hbitě uniká ochotnému škatulkování. Kapela vsadila na opakování krátkých motivů, které jdou jeden za druhým a pak do nich pouští zvukově vytuněné kytarové kvílení nebo pár saxofonových kroků, které jakoby vypadly z kapsy Italům Ephel Duath. Podobnost s touto kapelou mě ostatně napadla víckrát, jejich díla jsou však v porovnání s The Mass ještě nepochopitelnější, zatímco tady o zásadní extrém nejde a s trochou snahy jsou stravitelní. Sám jsem přišel na to, že sekané riffy a brumlající basa, i když nepůsobí dojmem vybraného zacházení, dokáží navodit příjemnou atmosféru. Zvuk je přízemní, syrový, ano, ale odpovídá záměru. 

Mé pocity jsou následující – neopracovaný materiál, přízemní filosofie, jam session. Experimentální stoner metal hledající v drobátko intelektuálnějších vodách. K tomu patří opatrné komolení  zvuků, které prochází nesmělým experimentem a výsledek napoví jak dál. Do divokých kapitol Ghost Fleet spadá i bubeník se svým ansáblem. Šílený úprk perkusí mi nejednou podtrhnul nohy, zatímco vrzající struny se snažily usměrnit rondo saxofonového motivu. Jeho mnohdy těžko pochopitelný rytmus dokazuje, že hudebníci se neřídí čistě rockovým časem.

Nakonec mě uprostřed této experimentální hostiny překvapilo, když zazněly i normálně se tvářící, klasické pasáže. Takové, které kapelu přiblíží většinovému posluchači, protože lehce posunutou perspektivu srovnají do patřičných mezí. I tak ale album nejde doporučit každému. Ono se netváří zrovna jako logická cesta od nějakého začátku do odhadnutelného konce. Spíš než tohle jsem nabyl dojmu, že jde o zkoušku nebo jamování chvíli před koncertem. Na relax velmi dobré.