Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Men - Drift

The MenDrift

David8.7.2019
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Atmosféra The Drift je poklidná, lehce mlhavá, vzletná a osvobozující. Ideální rušička opozdilých podokenních vyřvávačů letních večerů i netaktních ranních budovatelů kapitalismu. Radost nechat se odpojit...

Poslední regulérní album pohodářů The Men koluje éterem už nějaký ten pátek, tedy přesněji více jak rok… což při průměrné délce života jedince mouchy domácí znamená záležitost starou několik generací. Nedej bože, abychom se bavili o samečcích chtivých páření, kteří za svou troufalost platí životem bezprostředně po aktu. Z jejich pohledu se jedná o pravěk. Z mého prakticky současnost. Zvláštní, a optikou nezaujatého posluchače, naprosto zásadní informace.

 

Hudba samotných The Men od roku 2008, kdy pánové začali poprvé vyhánět škůdce z okolí své základny, prošla několikero stádii evoluce. Od lo-fi lomozu, jehož primárním cílem nebylo nic poetičtějšího, než protrhnutí vašich nebohých ušních bubínků, postupnou infiltraci nesmělých fragmentů melodií, táborákové nalezení vlastního citlivého nitra, bezstarostné popíkové prozpěvování. Střih. Obloukem zpět na nový začátek. Procitnutí z kocoviny, otevření očí a opětovný rozlet na křídlech The Drift, které bychom bez studu a výčitek mohli nazvat jakýmsi přirozeným zastřešením dosavadní historie The Men vybírající z laskomin všeho druhu.

 

Pánové si moc nelámou hlavu a jednoduše hrají, co momentálně cítí. Nezdráhají se zabrousit do prozatím neprozkoumaných vod (synteticky pulzující kolovrátek Maybe I´m Crazy), rozchrastit nádobí na kredenci v Killed Someone, zavzpomínat na počátky Spacemen 3 při recitálu Final Parayer nebo ledabyle bloumat na obláčku a zasněně pobrukovat otřepané “I´ve never been so high…“

 

 

The Men fungují ve všech polohách, ač rozdílných, intuitivně. Zbytečně nenatahují, nepřikrášlují. I přes široký záběr nepůsobí nikterak roztříštěně, právě naopak. Decentní šmrdlikání, ostré kytary. Žádný problém. Celkem logicky vyvstává na povrch obligátní označení best of nebo přesněji řečeno omílání již několikrát řečeného. Každé jejich předchozí album dýchalo ve své vlastní atmosféře, dokázalo se jasně vymezit vůči ostatním. Atmosféra The Drift je poklidná, lehce mlhavá, vzletná a osvobozující. Jiná, než všechny předešlé… Je z ní cítit radost ze společného hraní, jejíž nakažlivosti je velmi snadné podlehnout. The Men se i nadále vyvíjí. Jejich svébytný organismus nestojí na nikterak komplikovaném skeletu, základem je desítky let zkoušený a prověřený model, jehož odlišnost tkví v podstatných maličkostech - nápaditost, odvaha, soudnost. The Men nahráli desku, které nechybí ani jeden ze zmíněných atributů. Důvod, proč rok v její společnosti uteče jako okamžik střetu mouchy a novinového papíru palačinkového formátu.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Von Grau / 1.11.19 13:49

Dobrých min 15 let mi na veškerá BM díla ve skříni sedal prach. Vlastně ani nevím proč, ale až někdy v roce 2013, když Darkthrone vydali "The Underground Resistance" jsem ze z té podivné hybernace probral, všechny staré BM fláky oprášil, a tak si to všechno skřehotání zase užívám a sahám po kde čem, abych si doplnil znalosti. Ano, je tu jistá "díra", kterou právě Mortem mezi vším tím, co po BM páchne logicky vyplnili. "Ravnsvart" není vůbec špatné album, já osobně jsem po něm sáhl s nadšením a mohu říct, že mě baví určitě víc než příkladně poslední Dimmu Borgir. Někdy je třeba se vrátit k výchozímu bodu a zkusit se vydat trochu jiným směrem. Co když tahle vývojová větev bude zdravá?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky