Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pod názvem Nest jsem doposud znal jen výborný finský neofolk/ambient, za kterým stojí nebo tedy většinou sedí jeho autor a hráč na kantele, Aslak Tolonen. Aslaka a jeho strunné snění ale necháme v tuto chvíli dál spát hlubokým spánkem v divoké finské přírodě a těšit se (snad) na nějaké příště. Pravda ale je, že jsem na začátku trochu tápal. Se slovy, že tohle je opravdu dobré ovšem zafungoval příležitostný hudební tipér Bodin, a nevědomky mě poslal na hodně dlouhou průzkumnou cestu početného projektu The Nest. Abych ale nebyl za úplného ignoranta, je tu ještě jedna kapela, která má ve svém názvu část kouzelného slovíčka "nest" - Wolvennest. A tady už jsme na té správné adrese. The Nest je totiž před rokem vzniknuvší široká hudební kolaborace skládající se ze členů Wolvennest, na které jsou napojeny další velké osobnosti undergroundové metalové scény. Namátkou Meilenwald z The Ruins of Beverast, Alan Averill z Primordial nebo Tommy Eriksson ze Saturnalia Temple. A další, kteří jsou součástí, jen jejich jména nemají takový stupeň profláklosti.

The Nest můžeme brát doslova jako hudební společenství, protože lidí, kteří se na tomto projektu podílí, jsem napočítal dvanáct. A doufám, že jsem na nikoho nezapomněl. Hudebně máme tu čest s kolektivem tvořícím těžký, přitom atmosférický a epicky okultní mix doom metalu a blacku. Přičemž bych si dovolil zmínit, že první položka převažuje, ale nejpodstatnější je celková tajuplnost díla, chtělo by se říct až opulentní. Doom/black The Nest můžeme taky nazývat psychedelickým nebo s vlivy ambientu, ani jedna z variant nebude krokem vedle. Prim hraje temnota a šamanismem provoněné prostředí. A jako takové nás album Her True Nature posílá na sraz s důmyslně vedeným hudebním rituálem svolávajím někam doprostřed nočního lesa, kde se odehrává sváteční sabat, nechává se mluvit tóny a étericky rezonovat smysly. A to je lákavé.

Her True Nature je těžká, ale melodicky vděčná hmota, která díky množství členů působí dost varaibilně a neupadá do stereotypu. Každá skladba má své pevné postavení a charakter, ale stejně tak zapadá jako další díl magického mechanismu. Musím se ale přiznat, že jsem s Her True Nature bojoval a vlastně dosud bojuji. Trvalo mi, než jsem si jeho těžkotonážní výpravnost osvojil, než jsem přišel na chuť všem proudům, které deska nabízí. Stane se totiž, že ta rozvláčnost, ač slavnostní a svým způsobem monstrózní, se dostane do hlavy o něco hlouběji, než je záhodno a je schopná se docela vytrvale bránit. Byly to dlouhé a někdy i komplikované poslechy, které ale zrovna tak přičítám vlastní neschopnosti a nevhodně volené chvilce samoty s tímto druhem muziky.

Co mi v tomto ohledu pomohlo a posunulo příjem The Nest o pověstný stupínek výš, je live prezentace alba, která je k mání na youtube a taky pod tímto článkem. Kdykoli jsem si trošku zahrával s tím jak album docenit a přestával myslet na jeho speciální naturel, pustil jsem si jej naživo, abych viděl jak tahle magie proudí přímo od lidí, kteří za ní stojí. Je v tom velká síla a energie. Live vystoupení zkrátka celkový dojem z alba umocní a umí strhnout tím správným směrem. Vepředu podia je vystavěno místo, odkud vychází spirituální síla kapely, k čemuž byla zvolena kombinace svíček, vůní, lebek a bylinek. Obřad může začít.

Nejprve dojde k jakémusi aktivování místa za zvuků úvodního dlouhého intra Thalatian Vibe, aby bylo jasné s jakým prostředím máme tu čest a že nejde jen o nějakou party s kastlem piv, česnekem a rakvičkami. Tohle je vážnější a promyšlenější metalová seance. Do široka rozevřený metalový okultismus a epika, která čpí pozoruhodností a majestátností. Ono se taky sluší zmínit, že záznam je z minulého roku z akce Live at Roaburn Redux v Tilburgu, pro kterou celá tato nově složená akvizice svůj materiál připravila. The Nest zde předvádí hodinku svého kousavě nakažlivého podzemního umění se střídajícími se vokalisty. V The Way of All Flesh úřaduje svým specifickým projevem mistr Averill, je patřičně teatrální a energický. Oproti němu si Meilenwald ve skladbě Altar zachová tvář stoického mystika, který je charismatický i bez velkých gest. A zapomenout nemohu ani na Ryanne van Dorst, která kraluje ve skladbě We Are One. Tady jsem ještě odkázaný na domácí mini-aparaturu vůbec netušil, že to zpívá ženská. Ovšem je to tak a je hodně přesvědčivá. Jakožto velkého fanouška The Ruins Of Beverast si samozřejmě a nad rámec ostatních songů užívám skladbu Altar, kde se úlohy hlavního hypnotika chopí mistr nad mistry a je težké se vymanit ze sevření z něčeho tak pevného. Má to v sobě tu zrůdnost jeho domovské kapely, není jiná možnost, než se nechat do jeho sugestivní temnoty vtáhnout. Závěrečná věc Le feu je potom finálem desky, na kterém se sejdou všichni učinkující a rozehrají čarovně doomovou baladu.

Ván Records udělali dobrou službu všem, kteří hladověli po mystickém metalu a spojili příjemné s užitečným. Každý si může na albu najít svého oblíbence, nebo se zavrtat do tohoto rituálu po svém a jednotlivce vůbec nevnímat. Her True Nature splňuje parametry jednoho z nejlepších alb spadajících do okultně doomového ranku (nejen) za poslední měsíce. A kooperace The Nest je přinejmenším plnotučná zábava, ve které se snoubí tajemné síly s energií a dotekem přírodní mystiky, která nemusí nutně patřit do lesa Řáholce. Je víc opravdová.