Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Order of Apollyon - The Sword and the Dagger

The Order of ApollyonThe Sword and the Dagger

Garmfrost1.5.2015
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Sencor SFP 6260, Audio-Technica CK S50; Philips MCD183
VERDIKT: Prznění deathu i blacku ve francouzském stylu aneb když obsah vítězí nad formou.

Z opravdu hvězdné sestavy nezbyl kámen na kameni, proběhlo mi hlavou při pohledu na soupisku muzikantů současných The Order of Apollyon. A kupodivu to projektu uměleckého ředitele zlých Aosoth B.S.T. jenom prospělo. Obklopil se domácími muzikanty sice méně honosných jmen, avšak pro žánr neméně důležitých. Temple of Baal mají zřejmě čas před novou deskou a tak si hnedle dvojice jejích členů S.K. a S.R. odskočila za kámošem z černé čtvrti zahrát jinou podobu black deathu. Největší překvapení je pak F. D. z deathcorových Livarkahil, jenž zapadl do sestavy smrtihlavů naprosto skvěle. Trochu mi evokuje ohavným způsobem nemocný chřtán MkM, který šíří nemoci v Aosoth nebo Antaneus.

 

Po pěti letech je Řád Apolonův zpět a je více blackmetalovější než na debutu. A to mu sluší citelně víc. Tím nechci říct, že death metal není ve výsledné mozaice přítomný. Je, ale jen jako jedna z mnoha ingrediencí. Občasné hluboké growly pak působí na můj sluch jako balzám. Rovněž v kytarách jsou pod nánosem síry pořád ke slyšení smrtihlavové kejkle. Občas mi proběhla hlavou přímka k Morbid Angel, směrem k Vader, Behemoth a následně k Nile, ale nebyl by to neznaboh B.S.T., aby krále morbidních andělů nezprznil tak nějak po francouzsku. Na harmonie si jen hraje. Zkrátka má už pracky pokřivené, sluch zničený a vkus zvrácený. Bicí jsou vysoce technické, plné důmyslných přechodů, přitom prakticky pořád velmi rychlé. Často dochází na střední tempa a ani zde S.K. neztrácí v nápadech a drtí posluchače těžkotonážní palbou kopáků. Jakkoliv je ale úžasná jeho hra, o to ošklivější je jejich zvuk. Tentokrát nemyslím označením „ošklivé“ jako pochvalu, ale výtku. A ne malou. Plastický zvuk trigerů je nevkusný, že ani druhořadý automat nezní tak uměle. Příště bych ocenil více citu při práci s pomocníčky.

 

Po razantním a v dosti technickém deathu usazeném úvodu přijde první šok v půlce „Our Flowers Are the Sword and the Dagger“, kdy se song změní v atmosférický granát, který jsem opravdu nečekal. I zpěv ztrácí na příšernosti a pouští se do ochraptělých poloh, které mi nesedí. Tohle si F. D. může nechat pro deathcorové srandičky. Další rána přes tlamičku přijde z východu s hnedle následující „Al 'ankabout“, kterou uvede blízkovýchodní melodický motiv s hostujícím ženským vokálem. Nálada zde je tísnivá a nepomůže jí ani postupný nájezd zbustrované basy a podladěné kytary. Zuřivý amok, ve který se skladba záhy změní, vám ale rozsápe mozek na cucky.

 

Nastínil jsem zlehka scénář „Meče a dýky“, kterým chci navnadit neznalého poměrů. Mým favoritem je „Eight Pillars“. Skladba je to nejklidnější, ale její závěr mi v hlavě nedokáže přestat rezonovat. Silné atmosféře této perličky stejně tak pomáhá fest hluboký growl, který se umí rozeřvat i znít do ztracena. Intenzitu nahrávky, kde všichni propojeni v jeden vulkán explodují, příjemně ozvláštňují různé mezihry, instrumentální hrátky („Chants of Purification“) i hymnické melodie plné jedu a cynického šklebu. Pohrát si více z produkcí, aby bicí tak neničily celek, kytary byly více konkréktní a vypustit deathcorovou melodiku, byť v jediné skladbě, je to album jak víno. Drží hezky pohromadě s tím, že všechny ty odbočky, vsuvky a změny nálady jsou vyvážené mistrovským citem pro detail. Každopádně od debutu nás dělí nejen pět let, ale i pořádný kus práce. Doufám tedy, že následovník (bude-li nějaký) opět projde podobnou evolucí a pokoří všechny své kritiky hudebním géniem.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky