Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Presidents of the United States of America - Kudos to You!

The Presidents of the United States of AmericaKudos to You!

Jirka D.19.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: mp3 přehrávátko / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: „Kudos To You!“ bez problémů zapadá do diskografie kapely a skutečnost, že osobně se nejčastěji vracím k prvním dvěma deskám, s tím nijak nepohne

Na začátek je potřeba se něčeho chytit, takže začneme jistotami, čísly. „Kudos to You!“ je šestá řadovka Prezidentů, která přichází téměř po šesti letech po té předchozí a trvalo celých devět dní, než se od fanoušků sešla potřebná částka k realizaci alba, sbíraná pomocí služby PledgeMusic (to je taková obdoba Kickstarteru). Nevýhodou toho všeho je, že nahrávka vyšla v dost skromném nákladu a konkrétně edice na gramodesce - dle všeho určená výhradně pro předplatitele - končí u čísla 200, což nahrává pouze a jen spekulantům, kteří u desky s roztrženým obalem začínají na 55 eurech. Bestie.

 

 

Za další přemýšlím, jestli má smysl představovat tuhle kapelu podrobněji? Znáte? Tak jen stručně - Prezidenti zaujali jednak svým svérázným přístupem k rockové muzice, pod což si můžete dosadit roztomilé znevažování všeho a všech (určitě znáte tu o Micku Jaggerovi), hromadu legrace, úmyslné zjednodušení, ale zjednodušení vpravdě geniální, a pak svými nástrojovými hybridy, které nazývají basitar a guitbass. Na scénu vletěli poměrně svižně už v roce 1995 svým dlouhohrajícím debutem, sklidili něco ostrých kritik, které více méně vygradovaly až u druhého alba, které bylo z pohledu přijetí „odborné veřejnosti“ menší pohromou (viz třeba Rolling Stone). Na druhou stranu mám právě dvojku nejraději a to nejen kvůli baladě o novém lampovém zesilovači, což je skladba, kterou už Prezidenti určitě nepřekonají.

 

BasitarBasitar i guitbass jsou klasické šestistrunné kytary, jejichž úprava spočívá v typu, počtu a ladění použitých strun. Baskytarové party hraje Chris Ballew a využívá dvou strun tloušťky 0.60 a 0.36 laděných na C# a G#, natažených na pozicích D a G. Andrew McKeag (dříve Dave Dederer) hraje kytarové party na tři struny tloušťky 0.54 (laděná na C#), 0.42 (G#) a 0.32 (C#), natažené na pozicích A, D a G. Díky těmto silnějším strunám a celkovému podladění o půltón z běžného Drop D na C# je zvuk Prezidentů hutnější a s ohledem na jejich počet i poměrně ojedinělý.

 

Mluvit u téhle kapely o nějakém progresu by byl holý nesmysl, trio pod vedením Chrise Ballewa nikdy netoužilo překračovat zavedené hranice, ani svou vlastní práci a v tomto duchu lze nahlížet i na aktuální desku. Skladby jsou napsané jednoduše a hravě zároveň, některé jsou silnější (naprosto vynikající „Pure Little Me“), jiné slabší („Innocent Bird“), a jako celek tvoří příjemně pohodovou a pozitivní desku, z níž je cítit sebejistá a uvolněná kapela, která už nemá potřebu cokoliv komukoliv dokazovat, ale svou muzikou chce především bavit.

 

Měl-li bych přiblížit „Kudos To You!“ z pohledu své zkušenosti, není to album, které se odhalí při prvním ani druhém poslechu, jakkoliv paradoxně to může vypadat s ohledem na nesložitý obsah. Prvotní dojem nevýrazného čehosi se postupně proměňuje nejen ve spokojenost s tím, jakým způsobem a s jakou nápaditostí jsou skladby napsány, ale i v pochopení prosté skutečnosti, že od Prezidentů nic jiného nečekám a ani nechci. „Kudos To You!“ tak bez problémů zapadá do diskografie kapely a fakt, že osobně se nejčastěji vracím k prvním dvěma deskám, s tím nijak nepohne. Takže konec řečí, vybalme z kufru bicí, natáhněme všech pět strun a na paličku kopáku namalujme smajlíka.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky