Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Losangeleská kapela The Warlocks letos v květnu přišla s novou deskou, která je jejich osmým zářezem do pomyslného alba světové hudby. Mean Machine Music (dále jen MMM), jak se nahrávka jmenuje, sleduje cestu graficky zajímavých, i když trošku skoupých obalů. Jakoby nás chtěla překvapit barevným jádrem schovaným pod šedou a nezáživnou slupkou. Kdysi před lety jsme se tady věnovali jejich albu Skull Worship, které dostalo zaslouženou porci bodů. A i když se novinka nijak výrazně neodklání od tehdejšího směru kapely, jejích tehdejších hodnot nedosahuje.   

MMM je strašná pohoda a leháro. Kapela našla přiměřenou hladinu zkouřenosti, která se nezvrhává ve zmatené bloudění v příliš ujetém jamování. Skladby mají hlavu a patu, jen se vám před očima asi budou točit barevné spirály a druhej den si skočíte koupit nějakou orientální dečku pod televizi. Hudba do vás proudí nenásilně, podprahově slibuje přátelství a zdá se těžké jí odolat. Melodie mají snovou náladu a není výjimkou, že se myšlenkama toulám bůhvíkde a na poslech jako takový nevědomky zapomínám. Tady vidím zásadní mínus alba, čímž je jeho přepálená monotónnost a nedostatek motivačních zvratů. Jasně, žánrově to má být unylé, vyhulené a relaxační, jenže pokud necvičím jógu, jakože fakt ne, tak je takový poslech celkem náročnou kratochvílí. To se člověk najednou přistihuje u jiných činností, hudba je na vedlejší koleji a jde fakt jen o kulisu. Neříkám že špatnou, ale jen kulisu. Třeba k chlastání a kecání o hovadinách. Skull Worship bylo v tomhle bohatší a nabízelo víc příležistostí k obdivu.

Co mě drželo jakžtakž při smyslech, byl rytmus. Výrazný a dunivý, nedovolující tok hudby zcela ignorovat. Vytrvale dorážel, zatímco drnkání akustické kytary a tichý lkavý zpěv mě chtěli mermomocí uspat. Živěji je v polovině desky. Tady je silnou kapitolou alba skladba Tribute To Hawkwind, která je pravděpodobně poctou britské rockové kapele stejného jména, ve které si získával ostruhy Lemmy před tím, než založil svoji veleslavnou squadru. Na Motorhead pravděpodobně odkazuje i název úvodní skladby Mean Machine, protože dává vzpomenout na stejnojmennou skladbu z alba Orgasmatron. Během ní pravděpodobně zažijete nejzkouřenější trip a budete zhypnotizováni až k pocitu celkové marnosti organismu. Rytmus, jen ten vás podrží nad vodou, než vás zabije You Destroy, snad nejnudnější věc.

Nevím, co kapelu vedlo k tomu, že na albu jsou skladby nahrané dvakrát, pokaždé v jiném aranžmá. Výjimkou je už zmiňovaný "tribut". Dostali jsme tak pět skladeb, ze kterých čtyři jsou ve dvojí verzi. Každá docela jiná, ale na řadové album mi to přijde zbytečné jako nastavovaná kaše. Posluchač tak dostává dvojí dávku opiátů a propadá se znovu a znovu do hlubin točících se spirál. Dvakrát za den je fakt dost, takže kdo si tohle album zvolí jako parťáka, měl by si ho pouštět k tělu jen postupně a v malých dávkách.