Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tentokrát přišel tip od jednoho z našich čtenářů a my za něj děkujeme. Pár lidí z redakce už debut ukrajinských post blackerů White Ward dostatečně protáhlo poslechovým ústrojím a do jednoho jsme se shodli, že je to rozhodně dobrá, nebo přinejmenším nadějná nahrávka. Sympatie jsou na naší straně, i když mé celkové hodnocení odpovídá spíš té naději a dnům příštím, od kterých očekávám ještě víc. Dostal jsem chutné menu, ale někde uvnitř tuším, že jeho potenciál je ještě mnohem větší. Třeba se dočkám, třeba ne.

Futility Report je album, se kterým lze sympatizovat už jen proto, že jeho charakter je svobodnější, než bývá u klasických blackmetalových nahrávek běžné. Pohání jej melodie, prostorová náladovost a hlavně saxík, jenž plní funkci zvláštního koření, byť jej v metalové hudbě bylo v minulosti ke slyšení dost a dost. Kapela pomocí něj neukazuje na jeho jedinečnost a zbytečně jej netahá do popředí, ale jen dokresluje atmosféru. Nástroj nemá hlavní roli, je ve stejné pozici jako ty ostatní. K jeho rejstříku využitých či nevyužitých možností bych se vyjadřoval jen nerad, protože nejsem kadet na dechové nástroje. Jistě by to šlo i živěji, zajímavěji a variabilněji, ovšem právě teď jsem spokojen s tím, čeho se mi dostává. Zbytečně to neruší, nevybočuje, ale příjemně zahřívá.

Fakt je ten, že White Ward jsou aspiranty. Aspiranty na jednu z kapel, která se může svým výrazem dostat do docela zajímavých prostor. Nejsou jim cizí neživé rytmy (titulní skladba), ani experimentální prostředí, které v sobě neskrývá jen prostor jazzového baru, ale mohlo by se proměnit v další a další místa, kde by se kapela mohla cítit jako doma. Zatím tam jen nakukuje. Otevírá dveře a zkouší, jestli by tam nebo tam nebudila svou přítomností příliš velké pozdvižení. Věřím, že nebudila. Jen to chce víc odvahy a pevnější krok.

White Ward na Futility Report po sérii malých nahrávek a kooperací debutují. Jsou schopní vykouzlit několik podmanivých spojení, která se v post blackovém ranku rozhodně neztratí, ba naopak by mohla nutit další k přemýšlení, že to jde i takhle. Třeba. Na druhé straně se i tohle album nevyhnulo jistým klišé, kterých si člověk hned všimne, ale zároveň nad nimi také mávne rukou. I ony sem konec konců patří, tak proč se tvářit přehnaně přísně. White Ward se první velká deska povedla, postupem času se hezky otevřela a možná mi ještě něco důležitého sdělí. Věřím ale, že to podstatné už proběhlo. V její přítomnosti se ocitám rád, poslechovka je to vážně skvělá. Ještě si ale počkám, jsem totiž zvědavý a rád si nechávám dveře otevřené. Možná jsou ty stejné, do kterých tahle kapela nakukuje.