Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Thou Shell of Death - Witchery

Thou Shell of DeathWitchery

Victimer17.6.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Jaké to pěkné a k pomilování ve vesmírných dálavách vhodné plasticky úsporné blackmetalování. Jaké to libé zvuky pohádek a příběhů, nad nimiž se (ne)tají dech.

Použít dvojí metr se občas hodí a nemusí to nutně znamenat nějaké přikuřování oblíbenému, v našich luzích zejména domácímu produktu, který ve skutečnosti není zdaleka tak božský a nedostižný, jak se často píše v ryze přátelsky orientovaných recenzích. To pak nejsou ani tak recenze, jako spíš verše, že ano. Takový dvojí metr je velmi praktický i k vlastnímu užití, kdy povrchní stylizace do pozice statného junáka může mít i vedlejší účinky. Hezký sval na hrudi nedisponuje automaticky IQ Sheldona Coopera. Pokud se však vrátíme zpět na úroveň hudebního webzinu, takovým dvojím uvažováním může být i první a několikátý následující poslech. Dost často se pak stává, kterak zprvu úžasná a energická nahrávka vezme po třetím, čtvrtém poslechu kramle a sesune se směrem k průměru a často až k zapomnění. Tohle je typický příklad.


Dvojí metr jsem si totiž vzal i na nové album estonských atmo blekošů Thou Shell Of Death. Obecně mám z jejich konání radost a chovám k němu respekt, ale při hlubším průzkumu se mi nedostává hlubšího prožitku, neb jsem hledal víc než obyčejně načančanou mystiku na půl žerdi. Jedním uchem tento styl slyším velmi rád, protože jsem na něm vlastně vždycky svým způsobem ujížděl, tím druhým pak páchám zlomyslnost ve smyslu výtek k jeho provedení. Z toho šlo přece vytáhnout víc...

 

Tam už si myslím, že jsou estonští kapucíni za hranou. A přitom mě vyzývají k tolika fascinujícím zdrojům inspirace. Jako bych si podvědomě spojil epiku Summoning nebo Falkenbach s charisma Lunar Aurora, Sear Bliss a řádně zpomalenými Darkspace. Co jméno, to pojem. Výsledek? Střední a pomalá tempa, moře kláves, střídmá obrazotvornost a vášeň ve fázi dospívání. Jako když klučíci s pubickým ochlupením hrdě se vztyčujících genitálií tajně vyhlíží starší spolužačky, jenž se šly k večeru vykoupat ke splavu. Nechci ale plivat, ani nikým pohrdat. I takoví Summoning jsou přece sladce monotónní ve své výpravnosti a snově majestátní ve své suchopárnosti. Už to k nim zkrátka patří. A jsou skvělí.
 


Projev Thou Shell Of Death je jednotvárný až běda. Chce takový být a dme se svou monotónností. Je založený na jistém druhu propojení hymničnosti s hypnoticky pomalým black metalem, jenž staví na gumově temné mlhovině, která stojí a stojí a když konečně ustoupí ze svých zatuchle bažinatých území, jsou vidět hvězdy na noční obloze, na které není ani mráček. Problém je ten, že i tahle prezentace potřebuje jistá oživení a těch se mi za celou dobu poslechu alba Witchery moc nedostává. Něco skutečně povznášející, ať už ve jménu obskurní zatrpklosti, nebo romance ve směru hrad - láska - vampýrek. Na to je projev této kapely až příliš hermeticky uzavřený, natož aby jeho atmosféričnost zněla jinak než prvoplánově. Bohužel. Je to celé takové na jedno použití, byť se to dá aplikovat klidně dva nebo tři týdny. Úroveň však nevzrůstá a nevzrůstá ani nadšení. Super, kývnu, usínám.


Noťasy, mlha, kapuce - přesně jak jsem před lety viděl naživo v Karviné. Ta živelnost tam není, nemá tam být, chápu to. Ale pak po deseti, patnácti minutách přemýšlíte kam se hnout, hledáte další kout, kam se odebrat. Třeba za bar, třeba na vzduch, protože ta mlha divně štípe. A pořád to platí - hudba ujde, čekáte, že něco přijde a... ono to nepřichází. S dvojím metrem i bez něj.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky