Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Cestu do města Karviná jsem si musel trochu nastudovat, protože mě jeho společnost prozatím míjela, ale nakonec to nebolelo. Kolem šesté hodiny večerní už jsem stepoval před klubem a věděl, že kolega Bodin již čeká v jeho prostorách. Ještě než jsem se vrhnul střemhlav do tepla Hard Cafe, potkal jsem skupinu chlapců z Polska, kterak se dožadovali cesty k obchodnímu domu Kaufland. Snad jsem je poslal dobře a snad jsem si proti sobě nepoštval všechny podivnosti světa. Byli to totiž Furia, headliner tohoto vpravdě nesvatého večírku...

Po rychlé aklimatizaci a ujištění, že WC bez kliky na dveřích lze použít, jsem byl svědkem zvučení rouhačů Silva Nigra, kteří něco málo po půl sedmé spustili svůj nekompromisní set. Musím uznat, že volba této kapely jako uvaděčů do příštích hodin se ukázala jako vydařený tah. Kapela mluvila během svého vystoupení jasnou a nesmlouvavou řečí, nebála se občas zpomalit, což mám osobně rád. Do zla, které obklopuje jejich tvorbu, se tak pronikalo snadněji, než jsem si původně myslel. Svou porci temnoty ukrojily (mimo jiné) skladby "Bible bolestných nářků" ze zatím poslední řadovky, nebo "Sociopat" z alba "Černý kult". Pro začátek slušný a pozitivní dojmy nabízející set.

Jako druzí vkročili na skromné pódium Rakušané Ellende, které jsem si na jejich loňském debutu docela oblíbil. Ellende, to je směs ostrého black metalu, lesního tajemství, jeho spřízeněné paní mlhy a všudypřítomné mystiky. Čtyřčlenná družina srocená kolem hlavního autora Lukase nabídla zpočátku zvukově poněkud nevyvážený výkon, aby drobné technické problémy provázely celý jejich set a nakonec se vše v dobré obrátilo. Na začátku jsem měl o hlavního protagonistu trochu obavy, neboť jeho tělesná schránka napovídala cosi o dlouhodobě nepravidelném příjmu stravy, ale během svého vstupu ukázal, že vokál ovládá velmi obstojně. Introvertně působící Lukas, který byl oděn do zajímavého úboru složeného z kostí, pak spolu se svými live pomocníky vystřihl mou oblíbenou skladbu "Berge" a znovu mi potvrdil, že potenciál rozhodně má. Pro fandy takových Fen, nebo třeba Germ, ideální možnost na seznámení. Pozitivní pocity přetrvaly i do této chvíle.

Někdy v tuto dobu jsme se s Bodinem pobavili na téma klub, jeho další možnosti a také dnešní návštěvnost. Tu bych označil za průměrnou vzhledem k velikosti hlavní místnosti klubu, ale zároveň za slušnou, budu-li vnímat návštěvnost koncertů poslední doby jako takovou. Řekl bych, že stovečka nejvěrnějších dorazila. Celá akce netrpěla organizačním šumem, ani velkými prodlevami, takže myslím, že si během večera všichni přišli na své.

Milovníci hypnotických rytmů obalených střednětempým black metalem se dočkali své porce spolu s estonskou trojicí Thou Shell Of Death. Jejich tvorbu příliš neznám a nakonec si mne ani příliš nezískala. Poté co vokalista odzkoušel noťas pod mikrofonem, neboť bylo nutné nadimenzovat svůj zpěv skrze ozvěny, chlapci schovali své tváře pod kapuce svých dlouhých plášťů a spustili stereotypní masáž na vlnách ambientního černého kovu. Z obou stran pódia byly přistaveny stojany s plátnem, které lemoval les, ale i přes přírodní směřování Estonců bych si v přítomnosti jejich hudby představoval spíš mlčenlivé zírání do astrálu. Jakmile bylo do jejich snažení vypuštěno několik dávek nedýchatelné mlhy, raději jsem se byl projít před klub, kde jsem zaznamenal pohyb známých osob u bočního vchodu budovy. To Heiden právě přivezli svůj kapelní koráb z Brna. Thou Shell Of Death zatím stále pokračovali ve své umělohmotné hypnóze, která mi nic neříkala, až se mi zdálo, že se jim dostalo prostoru navíc...

Naopak u Heiden jsem měl pocit, že se během svého debutu v Karviné dvakrát neohřáli a už si zase balili fidlátka. Hoši předvedli standardní set, s písněmi jako "Setkání", "Co času zbývá?" nebo "Pábení". Nechyběl Hrušínský, nechyběl ani Kverdův melodičtější vokál, na kterém se odeznělá nemoc nijak neprojevila, ale nic víc podstatného se neudálo. Heiden čeká vlastní šňůrka koncertů, která snad přinese něco nového do už trošku okoukaného pojetí, za které jsem sice rád, ale čas pokročil a chtělo by to pár změn. Příjemné, fajn, ale možná málo... Debatu na téma "proč vlastně Heiden do Karviné přijeli" jsme s Boďou sice také nakousli, ale oba jsme se shodli na tom, že žánrová změna byla nutná, neboť si člověk trochu odfrknul a dostal poněkud jinou formu temné muziky. Osobně jsem se na Heiden těšil dost a jestli tady dnes večer neměli co dělat, to nechť si prodiskutují zanícení kovotepci, kteří se tu a tam snažili směrem ke kapele provolat své antipatie.

Furia se už dávno vrátili z Kauflandu a na pódiu rozpoutali své podivínské blackmetalové extempore. Pod pódiem se utvořil početný dav, který chvíli nechal zmítat svá těla v chytlavých a rychlých vypalovačkách, které se po čase změnily v toporně znějící pasáže, jenž nešlo do detailu sledovat, aby se před pogující lid vrátil další vyhlazovák. Čerstvé album "Nocel" poslouchám dnem i nocí, protože mám pro podobně experimentální pojetí black metalu slabost, ale naživo to se mnou tolik necloumalo. Spíš jsem řešil, jak je vlastně možné naroubovat do svého výrazu tolik navzájem protichůdných nálad a nenechat přitom skladbu definitivně umřít. Furia tohle prostě umí, Nihil je mistr podivín a koncert si vyloženě užíval. Já byl také spokojený, ale jak to říct normálně..., trochu s rozostřeným příjmem, neboť moc uvažovat nad něčím, co stejně nemá cenu, je zkrátka hloupost. Jen dodám, že recenze na novinku "Nocel" je otázkou několika dní.

Jako poslední šli na řadu domácí a hojně velebení Inferno. Během krátké debaty se Sarapisem bylo poodhaleno, že speciální set skládající se ze starých šlágrů, nebylo zrovna jednoduché nazkoušet, ale nakonec se publikum (aspoň částečně) dočkalo. Z kápí prosvítaly zlé obličejové malůvky, na pódiu byly nezbytné svíce a lebky a temná show na úrovni tak byla zaručena. Jsme Inferno a promlouváme k vám skrze naše černé šrámy na duši. Z kapely bylo na sto honů cítit, že má vše pod kontrolou, vyzařoval z ní klid, při kterém jejich peklenictví bouřilo sálem. Na první pohled vzájemně si odporující představa, ale zcela pravdivá. Musím přiznat, že do úplného závěru jsem se nezdržel, protože bylo nutné dát se na smluvený úprk, ale Inferno ve mně zanechali silný dojem černého umění, který bych si rád kdykoliv zopakoval, jen možná v příznivější hodinu. Temnotě vstříc!

Dušičkové setkání na samém konci republiky bylo vesměs vydařené a bude na co vzpomínat. Teamu pořadatelů je třeba poděkovat, jak za vhodně volené (čti odlišné) interprety, tak téměř neznatelné časové prodlevy a, až na pár drobných problémů, ucházející zvuk. Pokud se za rok dočkáme třetího pokračování, bude to jenom dobře. 

Za poskytnuté fotografie patří dík Boďovi.

Na festival byla redaktorovi webu Echoes udělena akreditace