Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je to tak, je to dlouhých deset, co nás tahle kultovní kapela oblažila epickým a ve své podstatě správně velikášsky pojatým albem Liebe ist für alle da. Nechci nikomu zpětně nic našeptávat, ale své kouzlo ta deska měla, i když nad jejím skutečným přínosem bychom mohli vést dlouhé a mnohdy nikam nevedoucí diskuze. To se však týká prakticky každé desky souboru. Rammstein se za léta své existence snažili vybrousit svůj styl k dokonalosti, což se jim dle mého názoru také povedlo.

A že se ve finále najdou takoví, kteří nedají dopustit na první dvě alba a ostatními nahrávkami pohrdají, nebo se objeví další, co vidí jako průlomové opus magnum třetí album Mutter (třeba já), anebo se vytasí o něco mladší generace, která vyšla do světa vstříc beranidlu až o pár let později, to na tom vůbec nic nemění. Rammstein stručně a jasně řekli, že jsou během let schopní svůj styl léčit z bolesti stagnace a povznášet pomalu ale jistě kupředu. I když to občas nevyznělo zrovna přesvědčivě a kvalita pokulhávala (každý nechť zatne svůj osten pochybností, já se dodnes trochu děsím Rosenrot).

Celkově se postupem let kapele nedá upřít snahu o vstřícnější a melodičtější projev, což se nijak nevymezuje vůči albu z roku 2009, protože je to zrovna Liebe ist für alle da, co z ní oproti dvěma předchozím albům o poznání důrazněji. Taková jsou fakta. Pak jsou tu zásluhy v podobě celkového přínosu někoho tak specifického, jako jsou Rammstein, nesčetná bravurní a hlavně hodně efektní vystoupení, což je v podstatě druhý životně důležitý orgán kapely a v neposlední řadě také projekty, za kterými stojí členové kapely a které mají ve vztahu k domovské kapele poněkud titěrnější význam. O to víc je však lze vnímat jako důležitý proces ke spuštění skládání pro zatím poslední, bezejmennou desku. Ta jako by se na jednu stranu odhalila na samou dřeň a dala světu takové Rammstein, jací oni sami chtějí být a na tu druhou následovala svět jejich oddychů, tedy projektů, které zní o poznání zdrženlivěji a méně okázale. Jako ta sirka na obalu. Symbol začátku, původu všech těch pyro-efektů a hřmotné extravagance. Jako důkaz, že vše má nějaký počátek a základ, ze kterého se později vychází. Nezapomínejme na něj.

Novinka Rammstein zní každopádně méně svázaně, méně surově, střízlivěji a volněji, a klidně by se dala označit jako víc taneční, nebo přinejmenším pohodovější deska. Ostré hrany jsou až na výjimky obroušeny, není se kam hnát a hrát si na ty nejtvrdší maníky v okolí. Nadhled nebyl Rammstein nikdy cizí a nové album tento postoj stoprocentně potvrzuje. I přes zjevnou kritičnost současné společnosti drze zpracovávanou typicky satirizujícím způsobem. Novinku Rammstein lze také rozdělit na dvě poloviny. Na dominující první část alba, o dost nadupanější a co do hitového potenciálu o dost družnější s vkusem posluchače. Oproti ní je druhá polovina alba méně přátelská k lačným fans, o to víc pak připomínající, že pánové situace jsou tu naštěstí pořád sami Rammstein a ne jejich vytleskávači v prvních řadách.

Taky se jistě nabídne (a proč si to neříct) varianta poněkud ochablejší schopnosti vyprodukovat skutečně výstavní materiál, načež já odpovídám - je to možné, ale u mě vítězí odvaha jít jinudy a v žádném případě se nevykrádat, což už u Rammstein taky párkrát zasmrdělo. V této chvíli tedy raději sáhnu po experimentálně neurvalé Puppe nebo klávesově výpravné Weit Weg, než po recyklátech sebe sama. Když pominu zbytečnost typu Diamant (pro plouživé Rammstein jsem nikdy neměl pochopení), je ta poněkud vybledlejší přitažlivost alba úplně v pořádku. Singlové skladby jsou zatím vybírany s maximálním taktem k fanouškům. Taneční šlapavost Radio vede, Deutschland je dostatečně hrdá a expolozivní i přes svou jistou vyhaslost po stránce riffů a Ausländer je prostě a dobře slušná odrhovačka. Třeba jako kdysi Pussy...

Já jsem až na pár výhrad spokojen. A to především proto, že Rammstein nenahráli po těch x letech zbytečnost ve stylu parodie své první, druhé, nebo třetí mízy. Toho jednoduchého přístupu se vzdali a sáhli po takovém, který zní přitažlivě aspoň do té míry, že se kapela neopakuje a vyhazuje si z kopýtka po svém. Celkově je novinka nejklidnějším albem diskografie kapely a s hodně povedenou elektronikou jako bonusem, což má pro mne osobně větší dosah a sympatie, než pouhé splnění snu o dalším albu Rammstein.