Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ještě než se kapela kolem okatého plešouna Edlunda a ještě než se Edlund sám proměnil v parazitujícího gothic rockového kazatele, platili TIAMAT za progresivní těleso, kterému nic prvoplánového nešlo pod vousy. Pomineme-li ortodoxní začátky (spíš krátkozraké, než šokující pojmenování Treblinka a první dvě alba už pod hlavičkou TIAMAT), jenž musíme připočíst hlavně naplno rozbujenému mládí a plné hubě frustrace, v období od alba "Clouds" kapela nakousla mnohem zajímavější etapu svého počínání. Mluvme o období hledání, o době, kdy přestalo být pánům lhostejné, že hrát death metal s pár úkroky stranou není směr, kudy by se chtěli TIAMAT vydat. Období, které na "A Deeper Kind Of Slumber" kapela dotáhla do konce.

Není lehké věnovat pozornost albu, jenž vyrostlo za zády velkého "Wildhoney", jakési to hudební bible atmosférického doom metalu, nebo spíš propojení metalových TIAMAT s TIAMAT otevřeným novým výzvám a badatelům mimo dosah kovově sterilní muziky. To, že Edlund a spol. zabloudili do krajů vznešených atmosfér mistrů Pink Floyd, se zdálo být zcela přirozené, neboť právě tahle esence dodala TIAMAT další rozměr a mnoho možností, kudy se poohlédnout. Škoda, že jim tohle objevování vydrželo jen jedno další album. Nebo možná díky za to...

  // O konci cesty, aneb nač dál experimetovat, když je nám dobře

Období od roku 1999, tedy vydání alba "Skeleton Skeletron", lze brát jako gothic rockové čistě proto, že kapela už nebyla schopna naplno rozvést experimenty započaté v minulosti. Najdou se výjimky (velmi dobré album Prey), ale to bylo spíš v rytmu opakování motivů, jenž už jednou zazněly... Pěkně podané, ale... Jestli sem patří i album "Amanethes", kde se pánové snažili vyvolat ducha minulosti, ale nějak se to nepovedlo, protože zase mluvíme o opáčku a poměrně křečovitém, je otázkou, kterou si nepokládám, protože mě nebaví. Je možné, že se tomu dá říkat dospění a uvědomění si, kam se zařadit a kam patřit. Spokojit se s tím, co je dané a když se odvázat, tak oprášením starých stránek vlastní kroniky, kde se ovšem její zlaté písmo mění v poněkud zašedlé. Mně osobně je nepoměrně více sympatická cesta, u níž vím, že nemusím někam patřit, abych mohl svobodně experimentovat a dávat své hudbě jiný tvar. Zde ve jménu hlubšího druhu spánku, na cestě do nekonečna. Cesta Tiamat pro mě vyvrcholila v roce 1997 a to definitivně. //

Píše se právě rok 1997 a návrat TIAMAT je jedním z velkých témat přicházejícího jara. Stejně jako prozrazuje obal alba, první poslechy patří množství roztodivných nálad, útržků stylů a zejména jednoznačného odmítnutí všeho metalového. Ocitáme se uprostřed podivného světa spojení neživých atmosfér s atmosférami čistě éterickými. Jsme ve společnosti člověka, jenž zápasí se svým osudem, neboť jedna jeho část je stále strojem a přitom on sám je plný emocí, o něž se chce neprodleně podělit. Nese květiny a snad jej necháme přijít blíž a dokonale jej pochopíme. "A Deeper Kind Of Slumber" má snahu převést svůj hudební odkaz do roviny vyššího vnímání na úrovni iluze vymalované poctivou konzumací halucinogenů, ale berme to spíš jako nahlédnutí jinam, než jako nestřízlivý odraz podlehnutí chemickým látkám. Což album jako celek jen potvrzuje. Vdechněte svůj odpočinek sami sobě a prožijte trip, jenž se dotýká rocku, trip-hopu, elektroniky, zmíněných Pink Floyd a v samém závěru se oddejte celkové hypnóze v rovině čistého spánku.

Budeme-li o "A Deeper Kind Of Slumber" mluvit jako o rockové desce, musíme se omezit na pár skladeb, respektive na dvě - "Cold Seed" a "Alteration X". Zbytek spočívá v poněkud jiných odstínech. Do těch nejodvážnějších je třeba zařadit neživou pouť s hlasatelem v zádech - "The Desolate One" a jejího agresivnějšího sourozence "The Whores Of Babylon". Jojo, na východ to měli TIAMAT vždycky blízko... sitárek, vlnící se tanečnice a místo hada z proutěného košíku vyleze zpoza rohu pološílený flétnista. Skladba "Four Leary Biscuits" je toho příkladným důkazem. Oproti ní je taková "Kite" oddechovka s hobojem, pohádková mezihra pro malé princezničky nebo maminky, které konečně mohou ocenit synkovu podivnou tvorbu (jak se sám Edlund kdysi vyjádřil). Každou chvíli se ocitáme jinde, přesto je nám jasné, že jsme vrženi v jeden svět vnímání a pohledu na dobrovolné zatočení se všemi všednostmi kolem nás.

Zpracovat plnohodnotně závěr alba - tedy trojici skladeb "Phantasma de Luxe", "Mount Marilyn" a titulní věc - je věc úplného se ponoření do říše spánku, naprostému odevzdání se hypnóze a sledování tiché scenérie, jenž je promítána na pomyslné plátno před vámi. Jsme ve fázi polospánku, niterné potřeby odpočívat, která se prohlubuje v klasické podřimování, jenž se dále proměňuje (stejně jako se neustále proměňuje celé album) v hlubší než normální druh odpočinku. Jsme na konci, cesta byla dlouhá, proto bděme. Ve společnosti barevných výjevů, v denní dobu, se svítáním za okny i během noční mise pod úplňkem měsíce.