Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tiamat - A Deeper Kind of Slumber

TiamatA Deeper Kind of Slumber

Victimer11.10.2014
Zdroj: CD, kazeta, mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, zapomenuté bystrcké kazeťáky
VERDIKT: Malebná paleta odstínů, tichých nápověd Pink Floyd a odvážných experimentů na albu, které stanovilo vrchol progrese později příliš spokojených TIAMAT.

Ještě než se kapela kolem okatého plešouna Edlunda a ještě než se Edlund sám proměnil v parazitujícího gothic rockového kazatele, platili TIAMAT za progresivní těleso, kterému nic prvoplánového nešlo pod vousy. Pomineme-li ortodoxní začátky (spíš krátkozraké, než šokující pojmenování Treblinka a první dvě alba už pod hlavičkou TIAMAT), jenž musíme připočíst hlavně naplno rozbujenému mládí a plné hubě frustrace, v období od alba "Clouds" kapela nakousla mnohem zajímavější etapu svého počínání. Mluvme o období hledání, o době, kdy přestalo být pánům lhostejné, že hrát death metal s pár úkroky stranou není směr, kudy by se chtěli TIAMAT vydat. Období, které na "A Deeper Kind Of Slumber" kapela dotáhla do konce.

 

Není lehké věnovat pozornost albu, jenž vyrostlo za zády velkého "Wildhoney", jakési to hudební bible atmosférického doom metalu, nebo spíš propojení metalových TIAMAT s TIAMAT otevřeným novým výzvám a badatelům mimo dosah kovově sterilní muziky. To, že Edlund a spol. zabloudili do krajů vznešených atmosfér mistrů Pink Floyd, se zdálo být zcela přirozené, neboť právě tahle esence dodala TIAMAT další rozměr a mnoho možností, kudy se poohlédnout. Škoda, že jim tohle objevování vydrželo jen jedno další album. Nebo možná díky za to...

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/edlund.jpg  // O konci cesty, aneb nač dál experimetovat, když je nám dobře


Období od roku 1999, tedy vydání alba "Skeleton Skeletron", lze brát jako gothic rockové čistě proto, že kapela už nebyla schopna naplno rozvést experimenty započaté v minulosti. Najdou se výjimky (velmi dobré album Prey), ale to bylo spíš v rytmu opakování motivů, jenž už jednou zazněly... Pěkně podané, ale... Jestli sem patří i album "Amanethes", kde se pánové snažili vyvolat ducha minulosti, ale nějak se to nepovedlo, protože zase mluvíme o opáčku a poměrně křečovitém, je otázkou, kterou si nepokládám, protože mě nebaví. Je možné, že se tomu dá říkat dospění a uvědomění si, kam se zařadit a kam patřit. Spokojit se s tím, co je dané a když se odvázat, tak oprášením starých stránek vlastní kroniky, kde se ovšem její zlaté písmo mění v poněkud zašedlé. Mně osobně je nepoměrně více sympatická cesta, u níž vím, že nemusím někam patřit, abych mohl svobodně experimentovat a dávat své hudbě jiný tvar. Zde ve jménu hlubšího druhu spánku, na cestě do nekonečna. Cesta Tiamat pro mě vyvrcholila v roce 1997 a to definitivně. //

 

Píše se právě rok 1997 a návrat TIAMAT je jedním z velkých témat přicházejícího jara. Stejně jako prozrazuje obal alba, první poslechy patří množství roztodivných nálad, útržků stylů a zejména jednoznačného odmítnutí všeho metalového. Ocitáme se uprostřed podivného světa spojení neživých atmosfér s atmosférami čistě éterickými. Jsme ve společnosti člověka, jenž zápasí se svým osudem, neboť jedna jeho část je stále strojem a přitom on sám je plný emocí, o něž se chce neprodleně podělit. Nese květiny a snad jej necháme přijít blíž a dokonale jej pochopíme. "A Deeper Kind Of Slumber" má snahu převést svůj hudební odkaz do roviny vyššího vnímání na úrovni iluze vymalované poctivou konzumací halucinogenů, ale berme to spíš jako nahlédnutí jinam, než jako nestřízlivý odraz podlehnutí chemickým látkám. Což album jako celek jen potvrzuje. Vdechněte svůj odpočinek sami sobě a prožijte trip, jenž se dotýká rocku, trip-hopu, elektroniky, zmíněných Pink Floyd a v samém závěru se oddejte celkové hypnóze v rovině čistého spánku.

 

Budeme-li o "A Deeper Kind Of Slumber" mluvit jako o rockové desce, musíme se omezit na pár skladeb, respektive na dvě - "Cold Seed" a "Alteration X". Zbytek spočívá v poněkud jiných odstínech. Do těch nejodvážnějších je třeba zařadit neživou pouť s hlasatelem v zádech - "The Desolate One" a jejího agresivnějšího sourozence "The Whores Of Babylon". Jojo, na východ to měli TIAMAT vždycky blízko... sitárek, vlnící se tanečnice a místo hada z proutěného košíku vyleze zpoza rohu pološílený flétnista. Skladba "Four Leary Biscuits" je toho příkladným důkazem. Oproti ní je taková "Kite" oddechovka s hobojem, pohádková mezihra pro malé princezničky nebo maminky, které konečně mohou ocenit synkovu podivnou tvorbu (jak se sám Edlund kdysi vyjádřil). Každou chvíli se ocitáme jinde, přesto je nám jasné, že jsme vrženi v jeden svět vnímání a pohledu na dobrovolné zatočení se všemi všednostmi kolem nás.

 

Zpracovat plnohodnotně závěr alba - tedy trojici skladeb "Phantasma de Luxe", "Mount Marilyn" a titulní věc - je věc úplného se ponoření do říše spánku, naprostému odevzdání se hypnóze a sledování tiché scenérie, jenž je promítána na pomyslné plátno před vámi. Jsme ve fázi polospánku, niterné potřeby odpočívat, která se prohlubuje v klasické podřimování, jenž se dále proměňuje (stejně jako se neustále proměňuje celé album) v hlubší než normální druh odpočinku. Jsme na konci, cesta byla dlouhá, proto bděme. Ve společnosti barevných výjevů, v denní dobu, se svítáním za okny i během noční mise pod úplňkem měsíce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Garmfrost / 14.10.14 9:24odpovědět

Co dodat? Měl jsem tenkrát z touhle deskou problém. Po Wildhoney jsem to nedával. Po roce dvou jsem se k Deeper... vrátil a plně vychutnal. Škoda jen, že se pak Tiamat ubírali jinudy. Ne že by Skeleton nebo Judas byla špatná díla. Naopak - skvosty na poli gotickém, ale po Deeper už působila jaksi chuději.

Ruadek / 12.10.14 19:06odpovědět

Geniální deska, velmi osobní záležitost, ke které se mi vážou velké a niterné vzpomínky. Nic nezní takhle a už nikdy znít nebude. Z celé desky mě postupně asi nejvíce bere ona hypnóza ukončující album - onen trojlístek skladeb s nepopsatelnou atmosférou. 100%

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky