Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Wang Wen (v čínštině 惘闻) je pro mě nové jméno na post rockové scéně, ačkoliv kapela jako taková toho má za sebou poměrně dost. Pokud vám tedy přijde poměrně dost sedmnáct let fungování, osm studiových desek, splitko s pg.lost a koncertování po celém světě. Mně ano.
 
Kapely jsem si všiml nikoliv díky Zemanovi, který vše čínské považuje za sobě vlastní a tím pádem to nejlepší pro nás pro všechny, ale díky vydavateli Pelagic Records, který nás pravidelně zásobuje vším novým ze své stáje. Nutno dodat, že přijímáme rádi a to i bez vysvětlujících podivností tiskového mluvčího. Pelagic Records, to je vydavatelství post rocku, post metalu, sludge a obecně současné muziky, kde jde o atmosféru a kde jen málokdy zakopnete o skladbu pod tři minuty.

Digitální promáč Sweet Home, Go!, jehož název by se klidně hodil pro nějakou desku matadorů Godspeed You! Black Emperor, k nám dorazil v silné konkurenci nových alb od zmíněných pg.lost a Mono. O žánrové konkurenci jinde ve světě nemluvě. V čem jsou Wang Wen jiní? Originální?
 
Na první poslech si kapelu zařadíte k post rockovým náladotvůrcům, jejichž krajinomalba používá jemnější odstíny, zobrazuje klidné scenérie, a když už se objeví bouřkové mraky, zůstávají pouze na obzoru, v dálce a po celou dobu z nich nezaprší. Wang Wen aranžují jemně, vytříbeně, netlačí zbytečně na pilu a tlak zvyšují velmi nenápadně. Nebojí se dlouhých kompozic (víc jak polovina skladeb má přes deset minut) a po pravdě jsou v nich jako doma. Nenudí, netápou, směřují vpřed s jasnou myšlenkou, skvělým provedením a s jistotou, jaká není ke slyšení u každého.
 
V tomto směru je fantastická skladba Heart of Ocean, která kromě post rocku přimíchává lehký odér shoegazingu a na ploše bratru jedenácti minut postupně utahuje smyčku kolem posluchače tak nenápadně, že ten se v závěrečném finále nestačí divit, kam až ho kapela dostala. Ale nevadí mu to, prožitek je silnější.

Velkou silou kapely je beze sporu dechová a smyčcová sekce, což zní trochu nadneseně, takže upřesňuji na trubku, violoncello a housle (podle fotek). Jde navíc o sílu, se kterou si kapela ví rady a zapojení těchto nástrojů do aranží je zvládnuto výtečně. (V první chvíli jsem měl u skladby Netherworld Water dokonce dojem, že se vrací Pink Floyd se svou Atom Heart Mother.) Navzdory tomu, že se díky všem nástrojům jedná o dost početný ansámbl, Wang Wen našlapují nesmírně opatrně, jen málokdy se zapojují všichni naráz a spíš nechávají každému hráči a nástroji svůj malý prostor pro vyjádření. Nepřekřikují se, nešlapou po sobě, aranžují s citem a rozvahou. Opět zmíním trubku, jejíž party jsou napsány a do celku zasazeny natolik krásným způsobem, že tuhle desku lze milovat v podstatě jen díky ní.
 
Sweet Home, Go! nicméně nedává nic zadarmo, nejde o provoplánově atraktivní a poslechově dynamickou nahrávku, takže nejednoho možná napadne otázka, jak něco takového vydržet celých dlouhých 73 minut. Odpovídám, že naprosto snadno. I přes decentní podání kapele neschází přesvědčivost a uvěřitelnost, a když budete poslouchat, najdete ne hluboko pod povrchem dramatické momenty s ambicemi oslovit i ty velmi náročné. Bohužel právě ty bude naopak dráždit nepříliš povedený zvuk, který utrpěl postprodukcí, místy se rozpadá a slušně praská. Tento nedostatek navíc vynikne i díky tomu, že takto postiženy nejsou všechny skladby a ten kontrast je pak o to slyšitelnější (například mezi první a druhou skladbou). Je to ale dost možná jediná vada na kráse tohoto jinak velmi povedeného alba.