Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Členové Tithe jsou aktivní v celé řadě dalších projektů, ale většinou se jedná o doom/sludgeové záležitosti nebo v jednom případě grind. V Tithe se naopak setkáváme s neúplně vyrovnaným mixem black/deathu, který pro muzikanty znamená příjemné vytržení z rutiny. Potom už stačí chvilku poslouchat a nemůže být pochyb o tom, že je pro ně jednolité brnění úzké. Výrazně a otevřeně z něj unikají a noří se do vod žánrové variability, která je ovšem pořád plná zlosti a hrozeb. V různých momentech převládá buď jedna nebo druhá strana, proto je složité, ale také zbytečné snažit se kapelu pevně zaškatulkovat. Spojujícím činitelem je intenzita a zanícené masakrování nástrojů, které díky svému charakteru vydávají dost trýznivé zvuky, a to bych viděl jako důležité. Jestli je možné nějak přiblížit deathmetalové kopyto desky, tak víc než devastující hluk nás objímá bezbožné, agresivní a sirnaté pandemonium tahající trumfy technické vyspělosti tvůrců. Na druhou stranu se není třeba obávat přílišné kostrbatosti nebo školometské techniky. Od toho jsou tu jiní a Tithe své ambice nijak nepřehání. Silným argumentem proč si Inverse Rapture dopřát, vidím v hrubě špinavém zvuku, kterým s námi deska komunikuje. Pod jeho hnusem je cítit zápal a až choré zanícení.

Není to úplně typický death a čím víc se albem prokousávám, tím silnější získávám dojem, že tím zásadním je tady black metal, že ten je tím pevným základem přitahujícím dle potřeby další spolupachatele. Smrt je dobrým sluhou, ale rozhodně ne pánem. Chraptivý vokál, to je nekonečný řev doprovázející snahu plodit melodie. Hlas i zvuk mají podobný charakter a škrábou jako struhadlo. Žádná vytříbená kvalitka, ale špinavý a orvaný humus, který posluchače může po nějaké době dráždit. Tithe se jeví jako nekompromisní potlačovatelé atmosféry, proto lovci nálad tady budou jen paběrkovat. Decimujícím faktorem může být i jednotné tempo, které se pořád drží v rychlých otáčkách a sklouzává k rutině. Opakovaně se v něm zrcadlí historické reminiscence vzývající nahrávky až dvacet let staré. Jeden ze silných proudů sálá ve skladbě Parasite, která vypadá jako dávno zklácená mrtvola. Silně práchnivá až blasfemická, a tenhle dojem mám i na dalších místech. Úplně nechápu účel, ale snad je to jakási poklona předchůdcům.

Škoda, že album za celou dobu nepřijde s něčím, co by nabouralo nastavený pacemaker. Skladby jsou si podobné jako vejce vejci a všem vládne stereotyp. Příště by to chtělo popustit uzdu fantazii.