Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S americkými Toothgrinder jsme měli možnost se seznámit poměrně nedávno díky jejich debutu Nocturnal Masquerade z roku 2016. Šlo o příjemný, divoký crossover, se kterým se dalo užít hodně zábavy. Jeho následovník, teď už loňské album Phantom Amour, přišlo na svět nedlouho po něm. Mladá kapela evidentně srší energií a nápady.

Toothgrinder hýčkají svůj vizuální styl, obal desky opět zdobí podivný zvířecí hybrid, který tentokrát vzešel ze slona a jelena. Ty obaly se mi líbí, oproti minulé modré je teď dominantní barvou červená, a tak jsou alba lehce rozpoznatelná. Můžeme v jejich případě mluvit o modrém, případně červeném albu.

Loni Toothgrinder objevili hřeben a hned učesali sebe i novou desku. Oproti debutu přichází navonění, umytí a lehce potření gelem. Hebká neškodnost čiší zejména ze zpěvu, který se rád drží v čistém prostředí, jen s lehkým chrapotem nachlazeného kloučka. Zpěvák sice na drsný projev úplně nezapomíná a pořád mu jde z hrdla jako po žluklém másle, ale je cítit, že tvorbu raději ovlivňuje jemnějším hlasem. Vybraným důkazem je krásná akustika ve skladbě Jubilee, se kterou se čistý hlas přímo snoubí v excelentní zážitek. Když se povede i melodie, konkrétně chytlavý refrén, tak není proti čemu prudit. A zdá se mi to, nebo tam opravdu zní banjo?

Jemný styl a sametové kravaty posluchače doprovází kolem několika nebezpečných zákoutí, kde ještě zní zbytky špinavého, i když ne oldschool hardcoru. V těch vzácných momentech praská slupka navoněných způsobů a projeví se jádro, žloutek tutlaných deprivací. S postupem času sice narůstá schopnost temnější emoce skrýt a ukázat jinou než pravou tvář, tu příjemnou. Pořád jsou však přítomny škrabavé riffy, ze kterých čiší obliba tvrdé školy, ze které Toothgrinder vyrůstají. Když do nich vpadne zvířecký řev, jsme zpátky v minulosti při noční maškarádě. Že umí kousat, ukazují nejen v nepietní skladbě Pieta, což je nářez dle nejlepšího svědomí, ale v celé řadě případů. Jmenovat můžu titulní Phantom Amour, Red, Vagabond a další. Většinou jde jen o krátké vsuvky v přijatelně měkkých skladbách, ale jsou zde. Dominanci čistoty a nevinného chlapectví však pokořit nedokáží.

Album příjemně plyne, někdy to s tím sametem trošku přehání, ale kapela ví, kdy zabrzdit. Takže ve chvílích, kdy sirup začíná atakovat okraj sklenice, přijde sprcha suchého sifonu a hmota se hezky naředí. Právě tehdy si vzpomenu na minulé album, které tíhlo k syrovější tvorbě a ke kterému je můj vztah vřelejší. Současná deska překvapuje spíš jen nečekanými detaily. Jedním z nich je šílené kytarové sólo ve skladbě Let It Ride. Původně jsem si myslel, že jde o klávesový motiv, ale protože kapela klávesy nepoužívá, pravděpodobně půjde o řádně zefektizovanou kytaru. Tyhle momenty album posouvají vzhůru, ale není jich tolik, aby se tam udržela.

A tak mi nezbývá než konstatovat, že jde o nahrávku, která má spoustu hezkých pasáží, místy najde i původní drajv, ale od debutu sestoupila o pár schodů níž.