Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na přelomu 80. a 90. let 20. století bylo mnoho evropských souborů zasaženo pompézní rockovou vlnou zpoza Atlantiku a nejeden věhlasný heavy metalový soubor stočil stylové kormidlo k nablýskanému pompéznímu rock metalu bez chuti a zápachu. Manažeři se koukali silnou optikou na úspěchy na americkém trhu. Touha po zisku tady byla vždy a spousta rádoby manažerů hnala soubory do nesmyslně slepé uličky. V tu dobu se právě rodila německá hvězdička Zar, která už za léta nečinnosti zapadla ve svém koutku vesmíru a ani Hubble se jejím směrem nedíval. Byla by však škoda si nevzpomenout alespoň na její debut, pro který se jim podařilo získat hlas Johna Lawtona, který si odskočil ze své známější domoviny Lucifer's Friend, mající v té době už vše podstatné za sebou. V mezičase se zviditelnil a na čtyři roky se zabydlel u Uriah Heep. Poté přichází jeho angažmá u německých ZAR. Není to spojení zrozené z ničeno. Clauss s Lawtonem již před několika lety stvořili společně jedno hardrockové dílo, ale to je kosmickým prachem již srovnáno s okolím k nenalezení. Psal se totiž rok 1982, kdy jejich kooperace vyšla pod titulem Rebel - Stargazer.

Posuňme se však do roku 1990. ZAR se na debutu prezentují mixem AOR melodií 80. let a do něho provádějí montáž Europe s Fates Warning nebo Queensrÿche v dobách jejich začátků. Do tohoto strojového parku je potřeba počítat i s blejskátky charakteristickými pro AOR scénu tehdejší doby. Deska je zvukově zpracovaná obdobně jako The Ultimate Sin od Ozzyho. Velká prostornost a dynamika doslova obklopují posluchače a léčí raněné slechy současnou plochou křivkou znivelizovanou do roviny komprimačními pojidly.

Nahrávce jasně dominuje vysoko šplhající Lawton, ale není to naštěstí typ alba, kde je vše postaveno na velkém hlasu. Neznámí hudebníci mu schopně sekundují a tlačí na pilu s nasazením. Profesionalita a kvalita z nich doslova čiší a myšlenky na amatérismus nebo regionální scénu odkopávají ZAR na polovinu soupeře. Vzletným úvodem by si mohli pánové pogratulovat k výsledku, kdy silou odstrkují i legendy AOR stylu a přitom servírují stejně tučné melodické porce. ZAR zní američtěji a britštěji než zavedená velká jména. Kytarová práce je doslova vzletná a nepůsobí vůbec trapně. Tommy Clauss by mohl hrát prim v kterémkoliv stylově spjatém souboru významného jména.

V jinak velmi jakostním zpracování je trochu škoda, že bicí občas znějí poplatně době - bakelitové elektronické plácačky. Mít album důraznější spodek mohla hudba ZAR obdržet od zubu času méně hluboké vrypy a tlačit se kupředu ještě více. Většině skladeb dominují silné melodie a jasné hitové ambice. Nedostavuje se však pozlátko a blbost AOR zákoutí a vše je dobře zkomponováno s důrazem na rozmanitost. Naštěstí dravost a nasazení nedávají příležitost k vpádu podbízivosti a sladkobolu, byť je to místy téměř plichta. Nejednou se do drážek alba tyto neduhy vkrádají především v baladických startech skladeb, které by mohly předznamenávat plnohodnotný cajdák, ale Lawton spolu s instrumentalisty dokáží z každé šlamastyky vybruslit a dotírat na bránu věčnosti.

ZAR se nerozpakují upustit i páru a šlehnout si rychlejší cvaly a ukázat i power melodikům, jak se má jakostně kovat jejich ingot. Dalším faktorem, mimo bicí, který mírně nahrávku handicapuje, je tak trochu statický projev Lawtona - s jeho tenkou výškou moc rozmanitosti nenadělá a atakuje tak ztrátu pozornosti. Jeho soustavný šplh by občas potřeboval vytvořit základnu, z které by se měl vydávat dobývat výškové tábory. Umí se však přizpůsobit, a když hudba mírně přitlačí, snaží se sekundovat a nasadit také hrubší zrno. To potvrzuje i závěrečná, dobově cválavá skladba s metalovou podstavou, útočící neúprosně jako beran lisu proti listu plechu. Velké finále. Nádherné vyvrcholení celé sbírky melodických písní, které frčely před 25 lety a více a neon byl tuze moderní.