Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Odchod Vlasty Henycha z Törr vyvolal značný rozruch. Několikrát bylo vyřčeno, že Törr bez Henycha už nebude nikdy to pravé a tak Ota Hereš a spol. dlouho nečekal a vpustil do řvoucího davu nový počin Tempus Fugit. Co myslíte? Bude posluchač překvapen novou tváří kapely? Nebo naopak, potvrdí se babské klepy o zániku skupiny? Dnes si na výsledek trochu posvítíme.

Ku zbylému duu, které tvoří Ota Hereš a Radek Sladký, byl přibrán basák Jan Bartoš. Sice dříve byli přibráni hned dva hráči na basu a kytaru, ovšem oba se stali nevyhovujícímu a tak byl ansámbl změněn na výše zmíněný stav. V této aktuální sestavě kapela stvořila nahrávku, kterou netrpělivě vyhlížel nejeden fanoušek kapely. No, přiznám se, že i já jsem nebyl zrovna dvakrát nadšený z odchodu Henycha a nedovedl jsem si plně představit, co Hereš s kapelou dál zamýšlí. Vyslechl jsem několik vizionářských slov o jakémsi Alkehol revival, ale co naplat, musím toto označení ledabyle přistrkat. Každá sláva jednou končí a když dojde k rozkolu dvou motorů, které celé těleso ženou a udávají mu směr, dojde k jednoduché situaci, kterou bychom graficky znázornili jakožto křivku směřující dolů. Törr se této situaci zřejmě nemohli vyhnout, stejně to bylo očekávané. Zájem o tvorbu soudobé podoby skupiny značně poklesl, a pokud to takhle půjde dál, nejspíš ani nebude větší. Nechci malovat ďábla na zeď, ale na té stěně již jich je namalované celé peklo. A tak neváhám a budu skeptik, a přispívám i svojí skicou rohatého chlupáče. Tahle deska prostě nezní, tak, jak bychom chtěli a očekávali od skupiny, kterou zdobí honosné logo Törr. Byla to kapela, která se zapsala kladně do dějin české hudební scény. Ano, BYLA. Od tohoto alba a vůbec celého toho polorozpadu, se počínají psát zcela nové řádky kroniky Törr a vhodnější název by však byl Törr II. Čili něco na způsob Pražského Výběru II, ovšem tady se spíše jednalo o umíněnost. Mimochodem se můžeme těšit na reunion v původní sestavě dokonce i s bubeníkem Hrubešem. Ale zpět do špinavých black thrashových vod. I když mě teď tak napadá, že tento hudební styl už zde taktéž není na místě. Skutečně se nabízí označení Alkehol revival, jelikož celková struktura a stavba skladeb tomu odpovídá. Písničky se sice sypou jak štěrk z Avie (a duše z jejího řidiče), ale výsledek nemá co říci. Celé je to uspěchané a zdá se, že i bez nápadu. Škoda, tak jsem se těšil na překvapení. Nechtěl jsem házet zbraně do obilí, ale nyní odhazuji i kapesní rybičku, jelikož naděje je pryč.

Co se nám vlastně urodilo v útrobách Tempus Fugit? Pokusím se nastínit letmí obsah alba, které si pouštím pravděpodobně naposledy. První písnička s jadrným názvem Až Mě Všichni Naserou se hned pouští do divokých tónů a bujarých melodií. Už v tento okamžik je posluchači servírováno alkeholovské veselí, text této skladby chápu jako špatný vtip, nebo jako poctu patnáctiletému fandovi, který jej složil. Hned po této skladbě přichází značné uvolnění v podobě písně Básníci Doby. Ta sice nezní dvakrát špatně, ale do celkového repertoáru kapely poněkud nezapadá. Následuje slisované vlákenné rouno o hustotě až 80 kg/m², jehož vlákna drží vlastní silou pohromadě. Tento prostor jest vyroben z krátké bavlny, bavlněného odpadu, či z viskózové stříže. Jedním slovem vata. Co mě však více zaujalo je, až pátý song Já neubráním se, který se lehce vymyká dosavadním kolejím. Další pozitivní obsah se ukrývá v deváté, desáté a jedenácté písni. Názvy těchto světlých míst, jinak bezbarvého materiálu, jsou: To Smrt Jsem Já, Prokletí Zrádců a Tempus Fugit. K těmto skladbám jsem ochoten se vrátit a díky nim vlastně dávám trochu „pozitivnější“ hodnocení. Svým charakterem totiž nejedou jednotné rychlopalné tempo, se kterým se setkáváme u zbytku desky, nýbrž se pěkně nesou ve středních i pomalejších plochách, které kapele sluší. Hlavou mi tak projela vzpomínka na Kult Ohně. Ale stejně mám nakonec zvláštní pocit a pátrám v paměti se slovy, kde už jsem to sakra slyšel. Uplyne necelých čtyřicet osm minut a celý výlet mám za sebou. A ačkoliv jsem vypíchl celkem čtyři skladby, které za to stojí, v celkové kašovité omáčce se topí jak moucha v medu. Snaží se ze všech sil vyprostit z osidel svého věznitele a ukázat světu, že ještě za něco stojí, ale bohužel okolí je mocnější. 

Přátelé, přes všechno nervózní kousání nehtů, neustálé se zvedání ze židle a novém a novém přemítání a konečném verdiktu nad albem, nemohu jinak. Palec míří dolů a s ním spadá i celkové hodnocení. Přesto věřím, že si album své místo v srdcích posluchačů přeci jen najde. Ovšem už to zřejmě nebudou ti samí lidé, kteří uctívají Kladivo na čarodějnice.