Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Toy - Join the Dots

ToyJoin the Dots

Jirka D.26.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC v práci / Evolve Blues R222
VERDIKT: Nekonfliktní, slaďoučká a slušně poslouchatelná deska, která sice pod nánosem produkčního bahna neukrývá žádné velké překvapení, ale stejně tak nezklamává a jako kulisa do práce se hodí bezvadně

„Join the Dots“ od britských Toy tak trochu klame tělem, resp. klame první skladbou, která se hodně vymyká celkovému pojetí desky a pokud ke kapele přistupujete coby nováčci (což může být, hrají teprve krátce), může vás následný vývoj na albu překvapit. Ona první skladba si hraje s elektronikou, doplňuje ji o decentní rytmiku baskytary a bicích, kytarové tóny natahuje do dálek a vytváří poměrně tajemnou koláž nálad, která mi připomíná Pink Floyd v Pompejích. Těch sedm minut instrumentálního tripu je skoro málo, chtěl bych víc, ale Toy smýšlejí jinak.

 

Toy jsou poměrně čerstvým objevem ostrovní scény, kamoší se s máničkama The Horrors, sbírají obdiv i kladné kritiky, mluví se o krautrocku, psychedelickém rocku, shoegazingu, dokonce zaznívají i hlasy o post punku a příměry k Joy Division. Co si pod tím představit? Kromě nevelké vlastní invence klasický rockový základ notně podpořený elektronickými plochami a pak taky hromadu studiové dřiny, typický „hall“ zvuk, měkkost a nadýchanost. Po seškrábnutí všech těchto slupek mnoho nezbývá a po pravdě mám z Toy podobný dojem, jaký jsem měl svého času z The Strokes, tedy módní rychlokvaška s jednou či dvěma slušnými deskami a pak šmitec.

 

 

The Strokes nezmiňuju náhodou, skutečně mám dojem, že kdyby se skladby z „Join the Dots“ přearanžovaly z měkčené PVC elektroniky na garážově rockový sound, nikdo by nic nepoznal a obě kapely by snadno splynuly.

 

Za rozumný považuju příklon ke kompoziční jednoduchosti, a to i přes zřetelné koketování s psychedelií / shoegazingem, což samo o sobě vybízí k rozvláčnosti, rozmělňování motivů v prostoru a k jejich repetici. Toy staví svoje skladby jednoduše, táhlé pasáže dávkují střídmě, zavčasu se od nich odvrací a když udělají výjimku z pravidla (osmiminutová titulní nebo poslední skladba), vše funguje bezvadně a do desky skvěle zapadá. Na druhou stranu se na mnoha místech nemůžu zbavit dojmu jakési strnulosti a nezajímavosti, dané ať už instrumentačním minimalismem nebo nedotaženou snahou o navození snivé atmosféry. V těchto pasážích mi chybí nápaditější hra s dynamikou skladeb a s rozvojem nadhozených motivů. Toy se snaží evidentně působit vyklidněně až snově, osobně bych ale uvítal více energie, což se plus mínus daří ve skladbách „Endlessly“ a „It’s Been So Long“, ale v některých dalších je to na šťourání se v nose.

 

Následkem toho v poslední třetině desky ztrácím pozornost, a i když je mi jasné, že by bylo celkem nefér mluvit o „Join the Dots“ jako o albu jednoho dvou hitů, nemůžu tvrdit, že by hodinová stopáž byla naplněna skutečně naplno.

 

Celkově ale nemám s „Join the Dots“ větší problém, jde o nekonfliktní, slaďoučkou a slušně poslouchatelnou desku, která sice pod nánosem produkčního bahna neukrývá žádné velké překvapení, ale stejně tak nezklamává a jako kulisa do práce se hodí bezvadně. Zůstává pouze otázka, jak dlouho se dá s podobnou produkcí vyžít, kam dál se rozvíjet a jak dlouho vydrží móda. Ale tahle otázka už není pro mě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 26.3.14 9:32odpovědět

Podobným způsobem mě bavil start desky, i já postupně zjistil, že to není až tak výjimečné dílo. Příjemná retro zábava, která začíná být trendem nových skupin...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky