Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Toy - Join the Dots

ToyJoin the Dots

Jirka D.26.3.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC v práci / Evolve Blues R222
VERDIKT: Nekonfliktní, slaďoučká a slušně poslouchatelná deska, která sice pod nánosem produkčního bahna neukrývá žádné velké překvapení, ale stejně tak nezklamává a jako kulisa do práce se hodí bezvadně

„Join the Dots“ od britských Toy tak trochu klame tělem, resp. klame první skladbou, která se hodně vymyká celkovému pojetí desky a pokud ke kapele přistupujete coby nováčci (což může být, hrají teprve krátce), může vás následný vývoj na albu překvapit. Ona první skladba si hraje s elektronikou, doplňuje ji o decentní rytmiku baskytary a bicích, kytarové tóny natahuje do dálek a vytváří poměrně tajemnou koláž nálad, která mi připomíná Pink Floyd v Pompejích. Těch sedm minut instrumentálního tripu je skoro málo, chtěl bych víc, ale Toy smýšlejí jinak.

 

Toy jsou poměrně čerstvým objevem ostrovní scény, kamoší se s máničkama The Horrors, sbírají obdiv i kladné kritiky, mluví se o krautrocku, psychedelickém rocku, shoegazingu, dokonce zaznívají i hlasy o post punku a příměry k Joy Division. Co si pod tím představit? Kromě nevelké vlastní invence klasický rockový základ notně podpořený elektronickými plochami a pak taky hromadu studiové dřiny, typický „hall“ zvuk, měkkost a nadýchanost. Po seškrábnutí všech těchto slupek mnoho nezbývá a po pravdě mám z Toy podobný dojem, jaký jsem měl svého času z The Strokes, tedy módní rychlokvaška s jednou či dvěma slušnými deskami a pak šmitec.

 

 

The Strokes nezmiňuju náhodou, skutečně mám dojem, že kdyby se skladby z „Join the Dots“ přearanžovaly z měkčené PVC elektroniky na garážově rockový sound, nikdo by nic nepoznal a obě kapely by snadno splynuly.

 

Za rozumný považuju příklon ke kompoziční jednoduchosti, a to i přes zřetelné koketování s psychedelií / shoegazingem, což samo o sobě vybízí k rozvláčnosti, rozmělňování motivů v prostoru a k jejich repetici. Toy staví svoje skladby jednoduše, táhlé pasáže dávkují střídmě, zavčasu se od nich odvrací a když udělají výjimku z pravidla (osmiminutová titulní nebo poslední skladba), vše funguje bezvadně a do desky skvěle zapadá. Na druhou stranu se na mnoha místech nemůžu zbavit dojmu jakési strnulosti a nezajímavosti, dané ať už instrumentačním minimalismem nebo nedotaženou snahou o navození snivé atmosféry. V těchto pasážích mi chybí nápaditější hra s dynamikou skladeb a s rozvojem nadhozených motivů. Toy se snaží evidentně působit vyklidněně až snově, osobně bych ale uvítal více energie, což se plus mínus daří ve skladbách „Endlessly“ a „It’s Been So Long“, ale v některých dalších je to na šťourání se v nose.

 

Následkem toho v poslední třetině desky ztrácím pozornost, a i když je mi jasné, že by bylo celkem nefér mluvit o „Join the Dots“ jako o albu jednoho dvou hitů, nemůžu tvrdit, že by hodinová stopáž byla naplněna skutečně naplno.

 

Celkově ale nemám s „Join the Dots“ větší problém, jde o nekonfliktní, slaďoučkou a slušně poslouchatelnou desku, která sice pod nánosem produkčního bahna neukrývá žádné velké překvapení, ale stejně tak nezklamává a jako kulisa do práce se hodí bezvadně. Zůstává pouze otázka, jak dlouho se dá s podobnou produkcí vyžít, kam dál se rozvíjet a jak dlouho vydrží móda. Ale tahle otázka už není pro mě.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 26.3.14 9:32odpovědět

Podobným způsobem mě bavil start desky, i já postupně zjistil, že to není až tak výjimečné dílo. Příjemná retro zábava, která začíná být trendem nových skupin...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky