Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Triumph, Genus - Všehorovnost je porážkou převyšujících

Triumph, GenusVšehorovnost je porážkou převyšujících

Garmfrost25.1.2014
Zdroj: CD jewel case
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Mrazivě intelektuální black metal bez kompromisů a zbytečných ohledů.

Už jsem se zmiňoval, že mě oslnila podzimní nálož kvalitních desek naší černé scény. Jakoby se všechny domluvily a naservírovaly nám každá porci nebývalých chutí. K nim patří i projekt už docela zvučného jména TRIUMPH, GENUS. Kdože to je? Pro ty, kteří se s nimi ještě nesetkali, budiž informací, že za T, G stojí duo známých person našeho podzemí. Svar (Sator Marte) a Jaroslav (Kult Ofenzivy). Co dokážou, ukázali už na splitku VINDORN / TRIUMPH, GENUS / SATOR MARTE (Schwaerze Productions), které sklidilo pozitivní ohlasy a T, G se rázem dostali do spektra pozornosti nejen domácích fans a vydavatelství. O pár měsíců později, tentokrát pod hlavičkou Iron BONEHEAD PRODUCTIONS, vyšla deska dlouhohrající a dech vyrazila nejen mně, ale doslova všem. Deska je to kratičká (necelé dvě minuty přes půl hodiny), avšak stačí k tomu, aby se pánové do sytosti vyjádřili. Skladeb je zde šest s průměrnou délkou cca pět minut, takže nehrozí ani ukvapenost nebo naopak rozvláčnost.

 

A nyní už k muzice samotné. Jedná se o rychlý black metal s lehkou inspirací ve starých Satyricon (jak se nechali pánové sami slyšet), ale slyším zde i sounáležitost k progresivní větvi nastavené třeba Deathspell Omega. S tím by se mnou tvůrci zřejmě nesouhlasili, ale nemůžu si pomoct, slyším to tam. Dominantou jsou česky zpívané texty páně Jaroslava. Když píšu zpěv, nepředstavujte si nějaké trylky. Spíše temná deklamace a vrčení. Na rozdíl od jeho domovské kapely je jeho hlas nepoměrně více dynamický a proměnlivý. Je mu rozumět každé slovo, na každou hlásku je dán důraz, potřebuje-li to a vyžaduje-li si to význam věty. Na své si přijdou milovníci filozofie, která je zde rozpracována s evidentní znalostí a přehledem témat, která se v písních rozebírají. Jaroslav je nekorektní a přísný. Na druhou stranu, jak zpívá v jedné skladbě, mají jeho texty přesah. Není vše takové, jak se zdá a o všem je třeba dumat a vzdělávat se. Myslím, že vnímavý posluchač se může mnohé dozvědět, nebo alespoň dostane tip na přemýšlení. Každopádně jsou jak zpěv, tak texty absolutně opravdové a uvěřitelné. Nemáte pochyb, zda to muzikanti myslí vážně.

 

Když se odpoutáme od Jaroslava, můžete si užít Svarovo umění multiinstrumentalisty s velkým talentem. Rychlé bicí se nenesou v jednom duchu, ale jsou značně variabilní, obohacené o různé vycinkávačky na hajtku, přes parádní kreš k zajímavým přechodům. V kytarách, které se vzájemně doplňují, je místo pro citlivé harmonie, aniž by se ubíralo na krutosti a extrému. Je mi sympatické, že ani basa nezahálí jako pouhý doprovod stvrzující sound. Naopak je zakomponována do společného díla a má dostatek prostoru a samostatnosti. Celek pak uhání velice rychlým tempem k cíli. „Všehorovnost…“ je parádní ukázkou nevšedního zběsilého black metalu, který uchvacuje jak naprosto úžasným zvukem, tak jakousi lehkostí projevu a opravdovým hněvem nebo spíš misantropickým znechucením. Nemá žádný význam vytahovat jednotlivé písně. Každá je tak důležitá a nadprůměrná pro celek; a přemýšlet o „hitu“ by znamenalo trhat koncepci na kusy. Desku samotnou pak zdobí jednoduchý, ale působivý cover od německého umělce Arno Brekera.

 

Vrtá-li vám hlavou otázka, zda má deska slabiny, vězte, že jsou minimální a k absolutnímu vrcholu jí chybí jen kousíček. Pevně věřím, že onen vrchol pánové zdolají deskou příští (bude-li).


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky