Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Troll - Trolldom

TrollTrolldom

Victimer6.1.2024
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Albový návrat Troll po dlouhých letech se odehrává v mezích klasického norského symfo blacku. A je to návrat nevzrušivý.

Norští symfo raraši Troll a jejich hlavní mozek Nagash nejevili dlouhá léta známky života. Aspoň pokud se budeme bavit o schopnosti vydat desku. Vlastně je docela povedené, že jejich doposud poslední album Neo-Satanic Supremacy jsem recenzoval v době vydání ještě pro web Innocence. Tento článek ale najdete i zde, neztratil se. Každopádně Troll byli v roce 2010 v laufu a jejich symfonický black splňoval nejpřísnější parametry. Bylo v něm plno energie a slyšeno dnešním uchem, vážně to šlape. Troll hrají podobný styl jako další kapely, ve kterých Nagash působil, tedy Dimmu Borgir a Covenant. Alba jako Nexus Polaris nebo Enthrone Darkness Triumphant tenkrát psala hlavní řádky klávesového blacku, a jistí Troll jako by to jistili z pozadí.

 

Dimmáči se časem proměnili v pompézní metal nevalné úrovně, Covenant to zapíchli hned po Nexus Polaris a stali se kybernetiky s K na začátku. Snad se jich ještě dočkáme... Jednu jistotu tu ale máme. Po dlouhých třinácti letech od alba Neo-Satanic Supremacy procitli Troll. A novinka Trolldom připomíná jak staré Covenant, tak celou tu éru klávesových devadesátek obecně. Je příjemné si takto zavzpomínat, ale taky to něco stojí. Je to o tom, kolik úsilí a tvárnosti byla kapela schopna obětovat a darovat náročnému uchu dnešního posluchače. A tady pozor, s nějakými superlativy bych brzdil hned na začátku.
 


Trolldom je sázka na jistotu, víc než cokoli jiného. Žádné zázraky se nekonají, vše se odehrává v jedné nevzrušivé poloze známého prostředí. Kapela si to jede střední cestou, nikam nezahýbá. Buď to bylo takto myšleno - my jsem Troll a tady jsou naše kořeny, kouzlo a warpaint, tohle je náš Trolldom, anebo se kapela v současném rozpoložení na víc nezmůže. Tak či tak, novinka je nekomplikovaná, rychlejší a primitivní symfo blacková vyjížďka po starých známých místech. Nebojí se přidat do kroku, ale přitom jí zoufale chybí svěžest a energie. Trolldom si to kolovrátkově hopká po lesích s prstem v nose a k nějakému hrození se vyloženě nemá. Je to bezprostřední, ale unylé. Nechybí tomu řemeslná jistota, ale nedaří se jí povznést na umění. Je to až příliš obyčejné.

 

Začátky s albem byly vyloženě slabé, skoro až bezduché. Kam se poděli Troll, co jsem měl tak rád? Časem jsem si na Trolldom začal zvykat, Nagashův rukopis je daný a mám ho zažitý, a některé motivy jsou opravdu povedené. Některé motivy, o tom to celé je. Poslechy mě nikdy nedovedly dál, než abych si sám pro sebe zopakoval, že se opakují i Troll. Doslova ve všem. Se všemi těmi kláveskami a symfo vsuvkami, které dneska zní jako když se podívate do alba plného černobílých fotek. Trolldom je zkrátka polovina norských devadesátek jak vyšitá, se všemi těmi Covenant, Arcturus a dalšími pučícími květy na velké severské louce. Trochu symfo vážnosti, špetka kabaretního patosu a opona se zvedá.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/trollband2.jpg


Troll nikdy nebyli mistry proměn a velkých gest, tu sílu bylo třeba hledat jinde. V zapálení, v melodické přímosti, v tom, jak se nikam necpou. Necpou se ani teď a melodie dominují i Trolldom. Tempo je také rychlejší, ale v zaprděném nastavení, v jakém se kapela nachází, to tempo ani nepociťujete. Troll nám zestárli, stáhli ocasy a jen tak mimochodem bouchají black. Ten jen oprášili a vše nechali na svých místech. Takže nakonec zbudou jen ty motivy, o kterých už byla řeč. Nic moc dojem se nakrátko změní v cosi vznešenějšího, co pak zase opadne a zůstane v jedné rovině. V rovině průměrnosti a nepřekvapivosti. Kdo rád Nagashe a kapely, kterými si prošel, nechť určitě sáhne i po novém albu Troll. Žánrově je deska v naprostém pořádku. Já si ale raději pustím starší kousky, přijdou mi prostě o dost lepší.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

ivan / 16.4.22 13:56

Recenze dělá trochu dojem, nejspíš ne záměrně, jako by se jednalo o nějakou začínající kapelu, která na sobě musí ještě zapracovat. Přitom se jedná o jednu z prvních US kapel, která vychází z postupů Agalloch. Začínali v 1. dekádě 21. století, ve stejném období jako třeba Wolves in the Throne Room. V tomhle období bych taky osobně hledal jejich nejzdařilejší kusy. Zejména dřevní a improvizované demo Into the Archaic (2005), alba Hail Wind and Hewn Oak (2008) a ještě The Light That Dwells in Rotten Wood (2011). Tady podle mě zněli nejoriginálněji, řekl bych nejuvěřitelněji. Pestré a zapamatovatelné skladby plné nápadů, zdaleka ne jen kulisa, jak u tohoto žánru bývá. Další alba, včetně aktuálního, už pomalu upadají v šeď a průměrnost, nosný motiv aby člověk pohledal. V tom je recenze výstižná. Skoro bych až řekl, že to nejlepší období mají už za sebou.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lord Owl / 16.1.24 19:06odpovědět

Jejich prvotina, tj. demo "Trollstorm over Nidingjuv", byla paradoxně produkčně naprostý skvost. a většina lidí (včetně mne) se k tomuto dostala zpátečkou z alba Drep de Kristne. Jo a Trollové dávali také slušné dobové rozhovory, kde bylo zajímavé, že manifestují proti mytologické dezinterpretaci o trollech, jakožto hodných skřítcích, kdy opak byl pravdou a Troll byla děsivá potvora s naprosto nevyspytatelným chováním. No chápu je, když pomyslím ten dementní animák s názvem Trollové, tak bych pod taktovkou Troll natočil album Drep de Hollywood....

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky