Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Američtí Trouble byli v minulosti velký pojem s doložitelným významem pro doom a psychedelický metal a nyní se podruhé v novém miléniu pokoušejí navázat na skvělé včerejšky. Povede se to zbylé zakladatelské kytarové dvojici spolu s novými pasažéry ve vagónu? Na vše nám dá odpověď hodinový dokument "The Distortion Field".

Album začíná náramně. Od prvních kytarových zářezů je jasná identifikovatelnost souboru, typické zabarvení kytar a harmonie jsou rozeznatelné i v silně podroušeném stavu posluchače. Nyní může nejeden posluchač nabýt dojmu, že ti úžasní Trouble z minulého milénia jsou zpět v plné parádě, ale není tomu tak. Měli-li jste kdy rádi jejich přesahy do psychedelie, rovnou na ně zapomeňte. Skladby Sabbatují festovně o tom žádná, to ještě Trouble sežeru. Otázka po prvním vokálním partu ale je, kde pánové vzali vizi, že novic u mikrofonu je ten pravý?! Do díry! Najmout po charismatickém Wagnerovi borce vhodného do okresního přeboru chce velkou dávku zabedněnosti.

Album je v dalších stopách plné obyčejného stoner rockování tuctové kvality tisíců zaměnitelných. To je hlavní jmenovatel. Spodek a výchozí bod hudebních praotců cítím na míle daleko, ale refrény skladeb zabíhají spíše do úsměvných metalových říkánek nebo grungeových nářků. Ty jsou navštěvovány poměrně často, čímž celek získává spíše rozměr parodie a hraní si jen tak pro radost, či pečení dortu dle páně Čapka. A o tom aktuální Trouble jsou.

Mnoha skladbám dominuje uvolněnost a pohoda. Naprosto jiné šablony, než které Trouble obtahovali dříve. V okamžiku, kdy sáhnou po Black Sabbath ročník 2013 a Alice In Chains, pochovávám víru v Trouble hlouběji, než určuje norma. Právě srovnání s letošními Sabbaty se přímo nabízí a koho Ozzákovic nudili, u Trouble si může dát rovnou mocninný znak. Byť se najdou i světlé okamžiky, kdy se nakukuje do Diovy éry, nedostává se kýženého výsledku, neb novic u mikrofonu nezvedne předsevzatou šablonu a padá s ním i celý dojem.

Proti pohodičce a příjemné jízdě bych nenamítal ani plk. Skladby ale zapadají do bažiny nudy a šedivých, nijakých oparů. Kytary, rádoby hutné, stojí často na nicotné rytmice bez gulí. Na takovém základu stát stoner nebo doom nemůže. Vokalista se exponovaným rejstříkem snaží zachránit svoji blamáž, ale jakmile se vytasí s čistým hlasem, tahají se tuctové hard rockové melodické figury. Roztodivné běsy a kresby vymalovávají skladby. Refrén skladby Sink Or Swim mi naprosto ježí chlupy falešností, že bych mohl hoblovat hrubé fošny. Prázdnota skladby a nesoudržnost otupují moji míru tolerance k nepovedenému dílu. Jakákoli přidaná hodnota schází.

Z materiálu na albu převládá dojem, že poslouchám slušné snaživce z horní dolní, kteří si dělají radost po zaměstnání, bez hlubších ambic. Bicí jsou nevalné a navíc zastrčené do pozadí, nenakopávají prdele. Materiál je nevýrazný každým coulem a skladby jedna vedle druhé až na čestné výjimky neskutečně nudí. Komprese a nahuštění nápadů do poloviny hrací doby by byl nejlepší lék na to, jak z podprůměrné nahrávky udělat lehce nadprůměrnou, ale zpětná vazba při tvorbě tohoto alba nezafungovala. Jedinou dobrou devizu spatřuji ve snaze nahrát rozmanité album, to se bezpochyby povedlo, otázkou zůstává kvalita jednotlivých skladeb a jejich prezentace. Trouble roku 2013 je nuda, která vás bude stát drahocenný čas a peníze. Kdysi jedinečný soubor je momentálně v tuctové pozici.