Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Trouble - The Distortion Field

TroubleThe Distortion Field

Michal Z7.10.2013
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Trouble a jejich aktuální tvorbu mám chuť zastrčit do nejzapadlejšího koutu vědomí, protože tak špatné album jsem od veteránů žánru věru nečekal. "The Distortion Field" se hrubě nepovedlo a bohužel spadá do rámce zbytečných alb další přežívající legendy. Vše, co jsem na této kapele miloval, nyní dostávám ve značně zředěném láku nevalného zápachu.

Američtí Trouble byli v minulosti velký pojem s doložitelným významem pro doom a psychedelický metal a nyní se podruhé v novém miléniu pokoušejí navázat na skvělé včerejšky. Povede se to zbylé zakladatelské kytarové dvojici spolu s novými pasažéry ve vagónu? Na vše nám dá odpověď hodinový dokument "The Distortion Field".

 

Album začíná náramně. Od prvních kytarových zářezů je jasná identifikovatelnost souboru, typické zabarvení kytar a harmonie jsou rozeznatelné i v silně podroušeném stavu posluchače. Nyní může nejeden posluchač nabýt dojmu, že ti úžasní Trouble z minulého milénia jsou zpět v plné parádě, ale není tomu tak. Měli-li jste kdy rádi jejich přesahy do psychedelie, rovnou na ně zapomeňte. Skladby Sabbatují festovně o tom žádná, to ještě Trouble sežeru. Otázka po prvním vokálním partu ale je, kde pánové vzali vizi, že novic u mikrofonu je ten pravý?! Do díry! Najmout po charismatickém Wagnerovi borce vhodného do okresního přeboru chce velkou dávku zabedněnosti.

 

Album je v dalších stopách plné obyčejného stoner rockování tuctové kvality tisíců zaměnitelných. To je hlavní jmenovatel. Spodek a výchozí bod hudebních praotců cítím na míle daleko, ale refrény skladeb zabíhají spíše do úsměvných metalových říkánek nebo grungeových nářků. Ty jsou navštěvovány poměrně často, čímž celek získává spíše rozměr parodie a hraní si jen tak pro radost, či pečení dortu dle páně Čapka. A o tom aktuální Trouble jsou.

 

Mnoha skladbám dominuje uvolněnost a pohoda. Naprosto jiné šablony, než které Trouble obtahovali dříve. V okamžiku, kdy sáhnou po Black Sabbath ročník 2013 a Alice In Chains, pochovávám víru v Trouble hlouběji, než určuje norma. Právě srovnání s letošními Sabbaty se přímo nabízí a koho Ozzákovic nudili, u Trouble si může dát rovnou mocninný znak. Byť se najdou i světlé okamžiky, kdy se nakukuje do Diovy éry, nedostává se kýženého výsledku, neb novic u mikrofonu nezvedne předsevzatou šablonu a padá s ním i celý dojem.

 

Proti pohodičce a příjemné jízdě bych nenamítal ani plk. Skladby ale zapadají do bažiny nudy a šedivých, nijakých oparů. Kytary, rádoby hutné, stojí často na nicotné rytmice bez gulí. Na takovém základu stát stoner nebo doom nemůže. Vokalista se exponovaným rejstříkem snaží zachránit svoji blamáž, ale jakmile se vytasí s čistým hlasem, tahají se tuctové hard rockové melodické figury. Roztodivné běsy a kresby vymalovávají skladby. Refrén skladby Sink Or Swim mi naprosto ježí chlupy falešností, že bych mohl hoblovat hrubé fošny. Prázdnota skladby a nesoudržnost otupují moji míru tolerance k nepovedenému dílu. Jakákoli přidaná hodnota schází.

 

Z materiálu na albu převládá dojem, že poslouchám slušné snaživce z horní dolní, kteří si dělají radost po zaměstnání, bez hlubších ambic. Bicí jsou nevalné a navíc zastrčené do pozadí, nenakopávají prdele. Materiál je nevýrazný každým coulem a skladby jedna vedle druhé až na čestné výjimky neskutečně nudí. Komprese a nahuštění nápadů do poloviny hrací doby by byl nejlepší lék na to, jak z podprůměrné nahrávky udělat lehce nadprůměrnou, ale zpětná vazba při tvorbě tohoto alba nezafungovala. Jedinou dobrou devizu spatřuji ve snaze nahrát rozmanité album, to se bezpochyby povedlo, otázkou zůstává kvalita jednotlivých skladeb a jejich prezentace. Trouble roku 2013 je nuda, která vás bude stát drahocenný čas a peníze. Kdysi jedinečný soubor je momentálně v tuctové pozici.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky