Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

OM, Kylesa, Earth, Russian Circles, Eyehategod, Old Man Gloom, Cave In, Orange Goblin, Truckfighters, Crowbar, Pallbearer, Earthless a mnoho mnoho dalších. A malým písmem pod těmi velkými True Widow. Zní to jako návštěva v nebi kytarové muziky? Možná ano, ale pravda je taková, že jde o výběr několika kapel, které společně zahrály na akci Psycho California v květnu loňského roku. A jestli True Widow tehdy pořadatelé psali malým písmem, tak po letošní desce si troufám tvrdit, že postup mezi elitu žánru je naprosto jistý.

Nové album Avvolgere má nicneříkající, neurčitý a jedním slovem mizerný titulní artwork (vnitřek taková hrůza není), se kterým by se ještě pracovat dalo. Našli by se možná i tací, kteří by totéž tvrdili o jejich muzice, protože její jednoduchost zbavená jakýchkoliv komplikací by mohla vzbuzovat podobné úvahy. Nesmysl. Jestli někdo v poslední době dotáhl jednoduchost k naprosté dokonalosti, jsou to právě True Widow. A je mi úplně jedno, jestli tu bude někdo šermovat módními pojmy jako stoner a psychedelie, protože ty jsou tentokrát naprosto vedlejší a s tím, jak moc se tohle album povedlo, nemají co dělat.

Navzdory tomu, že zvuk nástrojů je těžce zboostrovaný, že muzika místy utíká až k dronu (The Trapper And The Trapped), a že se celkově plíží při zemi jako smrad, působí neuvěřitelně odlehčeným a svěžím dojmem. Na albu se pojí mystika OM, nekompromisní přístup Earth a Kylesa jako by zrovna vstávala z postele, roztahovala žaluzie a jen tak se rozehrávala. Přitom přes všechny tyhle zřejmé ingredience a odkazy na scénu nelze psát o plagiátu (klišé haha), nic takového není slyšet. True Widow jsou maximálně přirození, prostí všech záludností a v každém tónu desky jakoby se omlouvali, že všechno nahodili jen tak na první dobrou jedno pozdní odpoledne (Enthleogen), když se potkali po šichtě ve studiu. Nějak tak na mě deska působí.

Z pohledu komplikované doby, kdy se za progresivní přístup vydává i těžké retro, je na tom všem asi nejzáhadnější to, že za všechno může jedna kytara, jedna baskytara, bicí a dva hlasy. Strunám stačí pár tónů a akordů (a to doslova), na bicí snad nelze hrát jednodušeji (dobře, tak Ringo Starr snad) a zpěv tuhle ambiciózně rozehranou partii nijak nenarušuje. Nicole Estill vytváří ještě ospalejší dojem než Laura Pleasants, DH Phillips pro jistotu nic nepřehání a Slim TX za bicíma nemůže působit rezignovaněji. A pak si pusťte Sante a zjistíte, že cesta do nebe může být strašně krátká.

Všechno je možná ještě o něco paradoxnější při pohledu do mého seznamu playlistů ve Foobaru, kde se tento podzim setkala silná sestava očekávaných nahrávek od Neurosis, přes Alcest, Opeth, KoRn, Thy Catafalque, Wovenhand, Meshuggah, Red Fang, Branta Bjora, Nicka Cavea až po post rockovky Mono, pg.lost, Wang Wen, Lost in Kiev a domácí Flash The Readies. Nemá smysl srovnávat. Ale má smysl se ptát, jak často tu kterou desku poslouchám a co se mi u toho honí hlavou. A Avvolgere hraje často, hodně často. A je mi u ní dobře.

Nicméně nechci sklouzávat úplně do roviny osobních pocitů, i když recenze (nebo něco na ten způsob) podle mě taková být klidně může. True Widow se jednoduše podařilo dát dohromady album, které svou přirozeností míří až k samotnému jádru toho, co by hudba měla přinášet svému posluchači. Tedy radost z poslechu a jakési rezonování s jeho vlastní podstatou. Ono lehké chvění, které jde ale hodně do hloubky. A pokud jste naladěni na podobnou muziku, Avvolgere rezonovat bude. Za to vám ručím.