Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rok 2012 se nesl v mracích a zmaru věčných odchodů hudebníků z této dimenze, ale pro rovnováhu univerza dochází k oživení i návratům do hudebního světa. Sem spadá nezvratný a plnohodnotný návrat Kiskeho do metalového, ale přesněji řekněme do rockového dění. Vše bylo vystupňováno, když se k němu přidal i jeho bývalý parťák z dýní, kytarista Hansen, s nímž začalo označení Unisonic nabývat na lesku, významu a výbušném očekávání. Spekulace - budou to dýně, nebo ne - byly silné a mnoha příznivcům jistě zatemnily rozumnou mysl. Napovídat mohlo i Kiskeho účinkování u Place Vendome, tj. v domovině parťáků Zafirioua a Warda (oba mj. Pink Cream 69). Tak pojďme se podívat, kam se mezinárodní uskupení Unisonic vrtlo.

Úvodem je možné říci, kdo chce Keepera, ať si pustí některého Keepera. Kdo si chce užít známý hlas a objektivně posoudit, kde že se to pánové po letech hudebně pohybují a co pumpuje jejich srdcem, račte. Popravdě, zprvu při seznamování mne album příliš nebralo, jevilo se mi až fádní a nezáživné, bez vzruchu a možná jsem v koutku duše snil o dalším "Save Us". Jsem pošetilec, jako mnozí. Kiske, natož Hansen, neuklouzávají k vlastní karikatuře a hrdě ukazují, kde se nyní cítí dobře a stavějí skladby naoko nevýrazné, přesto posluchačsky vděčné a bohaté. Stále si pohazuji s myšlenkami a zapomínám trochu přiblížit hudební škatule, z kterých pánové berou. Speed jsme už mezi řádky taktně vyřadili, decentní hevík je možno podtrhnout, stejně tak hladší power. Kovová složka je však v minoritě a jen občas prosvítá přes ústřední jmenovatele. Hlavní složkou vyjadřování tělesa Unisonic je heavy rock a hard rock s občasnými převisy do pompézního AORu se sklony k písničkaření. Nebo vezměte na vědomí působiště jednotlivých hudebníků, dejte je do tyglíku, roztavte a vychladlá struktura pod optikou vykreslí jednotlivá stylová zrna. Hlavní důraz je kladen na cit pro dobrou melodii, vokální harmonii či refrén. Albu nedominují kytary, ale vše je podřazeno hlavnímu středobodu - Kiskemu, který dokazuje, že jeho hlas za celá ta léta zrál a uchoval si blankytný třpyt azurových výšin se sametovým podáním, aniž by se snažil atakovat pud sebezáchovy zapřisáhlého odpůrce výškařů. Jednoduše řečeno, převažuje civilní poloha. Mlhavě spatřuji podobnost některých skladeb co do frázování a použití určitých melodických linek s kolegou Kotipeltem. A občas je těchto třecích ploch na mne dosti.

Unisonic - "Unisonic"

Album ve většině skladeb nenápadně hitově exploduje a přináší melodikům nejedno potěšení. Neděje se to lacině, ale vpravdě umně a vkusně. Kiskeho paleta se využívá do mrtě a jsem rád, že Hansen nestočil hudbu směrem ke své domovině, která v posledním období ztrácí na uměleckém přínosu. Celá nahrávka je opatřena křišťálově průzračným osumdesátkovým zvukem, ovšem někomu dynamický průběh alba může způsobovat nechutenství. Unisonic umějí do víru dění vtáhnout vysokým tempem, čerstvé duo K. Hansen - Meyer (Krokus, Asia, Cobra, Gotthard) se střídá u otěží sólování. Kiske nás vyváží do stratosfér. Dominantou alba je heavy rocková uvolněnost až ležérnost. Melodické motivy a refrény odzbrojují myšlenky, že nejde o nic nového, netušeného. Ono je vše víceméně přirozené a místy písničkově hravě jednoduché. V žádném případě Unisonic nečepují žlutou limonádu bez chuti. V jádru silná hudba stojí na poctivých základech heavy rocku, který dominoval době, kdy moji předci ještě makali na perestrojce. Albu panuje majestátný neodbouratelný nápor epických a stále skvostných vzletných motivů. V silných momentech mám zcela zastřenou mysl a nedokáži album kritizovat, i když to za něco objektivně zasluhuje. Opakovaně nacházím znak toho, že instrumentalisté neexhibují, ale hrají především pro úspěch celku a vytvoření pevného základu pro vůdce Kiskeho. A ten zde předvádí excelentní výkon. Samotné napojování heavy rocku s pompézní zpěvností AORu je téměř bez viditelných švů.

Dostávám se k méně pozitivním věcem. Občas z materiálu sálá tradicionála a zábavovka. Trochu ostré a snad shazující přirovnání, ale je to tak. Melodie se snaží zabodovat, ale rutinérství občas vystoupá na povrch. V některých skladbách dochází ke ztrátě zajímavosti a na řadu přichází omílání opotřebovaným abrazivem. Naštěstí negativní okamžiky jsou v menšině, ale i tak albu berou jeho šanci na umístění v polici mezi skvosty heavy rockové historie, které není radno nechat zaprášené. Baladický loučivý konec mě značně irituje a podráží nohy lepšímu dojmu bez naděje na odvetu. Takový Ein Kessel Buntes si Kiskeovci mohli nechat od cesty. Bohužel je to jediná skladba z pera Kiskeho, z čehož pramení mé obavy, co se může Michimu v budoucnu urodit v hlavě. Pevně věřím, že má všechno srovnané a Unisonic budou brzy navazovat.

Unisonic nelze jakkoliv srovnávat s Helloween, jsou to jiné světy a mému naturelu je bližší současný Unisonic hudebně i zvukově. Hudba nasává pramen prýštící z osmdesátých let, současná produkce tykví je naprosto jinde. Unisonic jsou chlápci kolem padesátky, každý dávno něco dokázal a nyní si plní sny a hrají s entuziasmem a chutí, z čehož vyplývá dojem, že tak činí z ryzí radosti, kterážto z alba doslova vyzařuje. Ostatní už přijde samo. Zábavnosti alba navíc přidává i střídání pestrých námětů a vymetání různých zákoutí rocku a metalu, samozřejmě v intencích zúčastněných tvůrců. Z alba nevylézá nic originálního, ale kdo by to byl čekal.